Studnice

Když jsem byl ještě teenager, pravidelně jsem se účastnil soutěží v řečnictví, které pořádal Lion’s Club. Jednou – muselo to být zhruba v té samé době, kdy Nancy Reaganová pořádala svou slavnou kampaň „Prostě řekni ne!“ – jsme měli mluvit na téma „Proč by studenti neměli brát drogy“. Prozkoumal jsem si dané téma a připravil jsem si řeč.

Když nadešel večer, kdy se soutěž pořádala, byl jsem první na řadě. Normálně nikdo nechce mluvit první, protože jste ještě nervózní, mikrofon ještě potřebuje pořádně nastavit, aparatura dává zpětné vazby – a každá z těchto věcí může řečníka snadno vyřadit ze hry. Já jsem ale nebyl obyčejný řečník. Chtěl jsem jít první, protože jsem byl ve veřejných projevech tak dobrý, že jsem znervóznil každého, kdo šel po mně.

Jistěže jsem svou řeč přednesl bez jediné chybičky. Děvče, které šlo po mně, popletlo už své úvodní věty a muselo začít znovu. Člověk, který šel po ní, byl tak nevýrazný, že už si ani nepamatuji, jestli to byl on nebo ona. Měl jsem první místo v kapse.

Skončil jsem druhý. Za tím děvčetem. Které tak popletlo už začátek svojí řeči.

Nedokázal jsem tomu uvěřit. Později jeden z porotců dokonce řekl mým rodičům, že kdyby šlo jen o řečnické dovednosti, byl bych tu soutěž vyhrál. Ale v životě jde o víc než jen o výmluvnost. Já jsem porotcům řekl, proč by studenti neměli brát drogy. Děvče, které šlo po mně, jim vyprávělo o překonávání svých vlastních potíží s drogami a závislostí. Já jsem měl slova. Ona měla slova podložená mocí.

Někdy jsem tázán: „Co ti Pán v poslední době říká?“ a slyším, že pokud nemám nejčerstvější zjevení, tak asi nejsem v souladu s Bohem nebo nejdu s dobou. Moje srdce křičí odpověď: „Toto mi Pán v poslední době říká: Budeš milovat Pána, svého Boha, celým svým srdcem, myslí, duší a silou, a svého bližního jako sám sebe.“ Potřebujeme toužit po základních zkušenostech v Kristu více než po chytání plev zmítaných každým větrem a rozmarem učení.

Důvěryhodný duchovní učitel mi připomenul mé zodpovědnosti služebníka: „Hlavní věci jsou obyčejné věci, a obyčejné věci jsou ty hlavni.“ To je jistě pravda. První věřící „vytrvale poslouchali učeni apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se“ (Sk 2:42). Všimni si, že hlavní věci byly ty obyčejné.

Mladí přátelé, dlouho jsem hledala význam pojmů demokracie a svoboda. Myslela jsem si, že Američané jej znají, ale není to tak. Zdá se, že Američané toho o hodnotě a filozofii svobody, kterou mají, vědí nejméně. Poslouchejte, mladí muži – svoboda činí dobré lidi lepšími a špatné lidi horšími. Zapamatujte si to! Některé z drsných skutečností, které se dnes v Americe dějí, jsou cenou, kterou tato země platí za svoji svobodu. Pokud jde o mě, raději tu cenu zaplatím a zůstanu zde. Ti, kteří to neunesou, by si měli raději najít jinou zemi. Možná, že po krátké době strávené jinde by se rádi vrátili do Spojených států.

Nedávno jsem se zeptal dcerky mých přátel, čím chce být, až dospěje. Odpověděla, že prezidentkou Spojených států. Oba její rodiče, liberální demokraté, byli u toho a tak jsem se ještě zeptal: Kdybys byla prezidentkou, co bys udělala jako první věc? Odpověděla: Dala bych všem bezdomovcům jídlo a bydlení.

Její rodiče se rozzářili: To je ušlechtilý cíl!

Já však pokračoval: Ale na to nemusíš čekat, až budeš prezidentkou. Když čas od času přijdeš a posekáš mi trávník, vytrháš plevel a zameteš dvůr, dám ti vždy padesát dolarů. A ty můžeš pak jít k nákupnímu středisku, kde se většinou potulují a ty peníze jim dát.

Několik vteřin nad tím uvažovala, pak se na mne zpříma podívala a zeptala se: A proč by tu práci nemohli dělat ti bezdomovci a dostat ty peníze rovnou od tebe?

Odpověděl jsem: Vítej v Republikánské straně!

Byl jednou jeden mladý pár s chlapcem ve věku 12 let. Rozhodli se cestovat, pracovat a poznávat svět.

A tak se rozjeli do světa se svým oslem. Přijeli do první vesnice, lid jejich příchod komentoval: „podívejte na toho nevychovaného chlapce… on na oslu a chudáci unavení rodiče pěšky. Že to tak nechají!"

A tak manželka řekla manželovi: „Nedovolme, ať mluví špatně o našem synovi.“ Manžel sundal dítě a sám nasedl na osla. Přijeli do druhé vesnice. Lid bručel: „Podívejte na toho nestoudného otce! Nechá manželku a syna trápit se pěšky, zatímco on se veze na oslu."

Tak muž sestoupil a nechal posadit manželku. On se synem vedli osla za uzdu. Přijeli do třetí vesnice a lid to opět komentoval: „Chudák muž! Po namáhavé celodenní práci nechá sedět manželku na oslu. A chudák chlapec! Jak nešlechetnou matku má!“

A tak se rozhodli sednout na osla všichni tři.

Znovu vyrazili na pouť. Když přijeli do čtvrté vesnice, zaslechli, co si říkal lid: „Jsou to bestie. Větší bestie, než sám osel, co je nese. Umořili by ho k smrti, místo aby sestoupili a kráčeli svorně vedle něho.“

Ale v další vesnici nemohli věřit svým uším, když slyšeli: „Hele, to jsou ti tři idioti, co kráčejí pěšky, i když mají osla, který je může nést!“

Kdyby z nebe vyslali na Zemi dva anděly – jednoho, aby vybudoval impérium, a druhého, aby zametl ulici – ani jeden z nich by necítil žádnou potřebu měnit své zaměstnání.

Hlavní rozdíl mezi dobrým a špatným kazatelem je ten, že dobrý kazatel předává Boží Slovo jazykem současné generace, zatímco ten špatný předává své myšlenky zabalené do jazyka Písma.

Malá víra přenese tvou duši do nebe; velká víra přenese nebe do tvé duše.

Nepršelo, a tak pole byla dohněda vyprahlá, a obilí z nedostatku vláhy polehávalo. Lidé byli znepokojeni a podrážděni a pátrali po obloze ve snaze najít jakékoli znamení nadcházející úlevy. Dny vystřídaly neplodné týdny. Déšť stále nepřicházel.

Duchovní z místních církví vyhlásili hodinu modlitby, která měla proběhnout na náměstí hned tuto sobotu. Požadovali, aby si každý s sebou přinesl nějaký předmět spjatý s vírou.

V určenou sobotu v pravé poledne obyvatelé města nastoupili jako jeden muž, náměstí se zaplnilo úzkostnými tvářemi s nadějí v srdcích. Duchovní byli dojati při pohledu na rozličné předměty, které modlící tiskli v dlaních – svaté knížky, kříže, růžence.

Když hodina modliteb vypršela, spustil se, jakoby mávnutím kouzelného proutku, jemný déšť. Dav provolával slávu a lidé vysoko pozvedávali své poklady, aby vyjádřili vděčnost a chválu. Uprostřed zácpu čněl jeden symbol víry, který poněkud zastiňoval ty ostatní: malé, asi devítileté děcko si přineslo deštník.

Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl.
A když kouká aby byl, a je, tak má být to, co je,
a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.