Evangelium

Evangelium

Jak je krásné, když po horách kráčí nohy toho, kdo nese dobrou zprávu! A jak bývá nádherné pro každou duši na zemi takovou zprávu nosit, jak milé sledovat, když se oči toho, komu zpráva patří, rozzáří radostí. Tahle dobrá zpráva zůstává neměnná po staletí, ale přesto má stále moc obvázat raněná srdce, propustit zajaté na svobodu, ba i mrtvé v hříchu křísit. Novina o Božím Synu, Kristu Ježíši, který přišel na Zem, zemřel a vstal z mrtvých, abych já i Ty mohl žít. Ano, stojí za to se k této největší zprávě z nebes samotných vracet, připomínat si ji, a snad i další tajemství v ní skrytá objevovat.


Po 12. 10. 2009

Odpouštím

Lukáš Makovička
2858x přečteno

Žil byl jeden malý chlapec, který ze všeho nejvíc miloval jiskry a ohníčky.

„Péťo,“ říkávala mu maminka, „ne že mi budeš brát sirky jako minule.“

Ale on ji neposlouchal, a když na chvíli někam odešla, zase začal vykřesávat jiskřičky a dívat se do plamínků.

Ani když se jednou stalo, že od jeho ohníčku chytil balík slámy, který měl táta ve stodole, a rodiče ho uhasili až na poslední chvíli, nedal si říci.

„Jen mě tak straší,“ myslel si, „moje malé ohníčky přece nemůžou nic moc dokázat, vždyť jsou tak nepatrné.“

Až jednoho dne udeřila kosa na kámen…

Odpouštím
Čt 25. 9. 2008

Rady začínajícímu správci panství

Lukáš Makovička
2880x přečteno

Milý Kristiáne,

ani nevíš, jak jsem rád, že jsi konečně na svobodě. Když jsem občas navštívil Tvé panství, vůbec mne netěšilo vidět, že jsi na něm jen pouhým otrokem, Ty, kdo jsi mu měl pevnou a rozhodnou rukou vládnout!

A kdybys aspoň sloužil dobrému a laskavému správci, který by Tvou práci dělal lépe a schopněji! Jenže ani to Ti nebylo dopřáno. Namísto toho Ti vládli Tví poddaní, ti, kdo se měli sklánět před Tvou vůlí a být Tvými poradními hlasy, se pozvedli a hnali Tě z jednoho podniku do druhého. Někdy Tě opletli pavučinou lží, jindy tlačili a jindy zase tak dlouho naléhali a přemlouvali, až ses nechal neustálým obtěžováním udolat jako Samson Dalilou.

Rady začínajícímu správci panství
St 9. 7. 2008

Budiž proklet!

Lukáš Makovička
3019x přečteno

Muž jménem Adam v pokoji přebýval v zemi toho velikého krále. Bydlel v bezpečí, protože onen panovník svůj trůn upevňoval spravedlností, vystavěl si dům, obdělával vinici a jedl z jejích plodů a bylo mu blaze na Zemi. Měl totiž bázeň před svým králem, a tak se neodvážil překročit jeho nařízení a zákony – a král mu na oplátku oplácel přízní a pokojem.

Stalo se ale jednoho dne, že se Adam nechal svést zlými společníky a zpil se až pod obraz, a to navíc obraz nikterak krásný. A jak tak byli rozjaření kořeněným nápojem a nevěděli, co dělají, vrazili do domu jedné vdovy, způsobili jí v nuzném příbytku nemalou spoušť a její jedinou dceru na popud největšího hlupáka odvedli s sebou a ponížili.

„Proklínám vás!“ křičela za nimi ona vdova s tvářemi planoucími hněvem.

Oni se však jen smáli. Vždyť přece oba víme, vysmívaly se jí koutky jejich očí, že jsou to jen slova. Nemůžeš nám nijak uškodit, nemáš žádnou moc a tvé prokletí se po nás sveze jako po oleji.

Budiž proklet!
St 12. 3. 2008

Pytel starostí

Lukáš Makovička
3029x přečteno

Bylo nebylo, a bohužel spíš bylo než nebylo, že v jakési kotlině v té nesmírně rozsáhlé zemi jménem Vesmír žil byl pan Malomyslný. Nebyl to žádný chudák, tenhle pan Malomyslný. Měl dům a nebyl to žádný holobyt, dobrou práci, co na sebe i co do úst. Ba, dalo by se říci, že pan Malomyslný byl celkem bohatý člověk.

Pan Malomyslný měl ještě jeden poklad, který mu byl nadevše vzácný – svůj pytel starostí. Divíte se, že říkám poklad? Inu, pan Malomyslný si ho zcela jistě velmi cenil – vždyť o něm každý den přemýšlel, přemítal o všech špercích a vzácných kamenech, které v něm má ukryté, a když mohl, hovořil o něm s velikým zanícením. A kde je srdce člověka, tam je jeho poklad.

Pytel starostí
St 5. 12. 2007

Otázka zoufalství

Lukáš Makovička
2956x přečteno

Ve věku tmy, za devatero galaxiemi a sedmi černými děrami, se rozkládalo království Pokřiveného. Lidé v něm byli sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, rouhali se, neposlouchali rodiče, byli nevděční, bezbožní, bez lásky, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí, lhostejní k dobrému, zrádní, ukvapení, nadutí, měli raději rozkoš než Boha a tvářili se jako zbožní, ale svým jednáním to popírali.

Stalo se ale, že lid, který chodil v temnotách, uviděl náhle veliké světlo, a od onoho dne šla od úst k ústům prazvláštní historka. Stojí prý kdesi v zemi Pokřiveného dům plný světla, kde je pro každého dost chleba z nebes a vody života, a že každému, kdo tluče, otevřou.

A kde že je? Inu, říkalo se, že kdo ho hledá, ten jej nalezne.

Otázka zoufalství
Út 20. 11. 2007

Příliš mnoho

Lukáš Makovička
3288x přečteno

„Měj taky trochu zdravé sebevědomí!“ slyšel jsem lidi říkat. „Tvůj problém je, že si o sobě myslíš příliš málo,“ tvrdili na každém nároží a na každém vyvýšeném místě.

Dobrá, řekl jsem si, možná máte pravdu, koneckonců, proč to nezkusit, vždyť bych sám chtěl zamést s tím pocitem, že se až tak moc k ničemu nehodím a nic moc neumím.

„Ty to dokážeš,“ šeptaly tiché hlasy lidského společenství. Já to dokážu, šeptal jsem si i já, když si mé sebevědomí obléklo nádherný šat ze sametu a aksamitu a s bělostně vycíděným chrupem a zářivým americkým úsměvem se jalo promenádovat po matičce Zemi.

Příliš mnoho
St 27. 6. 2007

Spravedlivý

Lukáš Makovička
3101x přečteno

Pozvednout v kolenou, a nádech. Pocítil chvilkovou úlevu, když se do jeho zmučených plic znovu dostala troška vzduchu, ale věděl, že to je opravdu jen na chvíli.

Každý nádech ho stál spoustu sil, a při každém se mu třísky z hrubého dřeva za jeho zády zadíraly do kůže.

Kříž.

Tak přece jsi mne nakonec dostal, pomyslel si s chmurným úšklebkem, když přemýšlel o obávaném římském popravčím nástroji. Když byl mezi svými, rád o něm vyprávěl morbidní vtipy, ale dnes na žádný z nich neměl náladu.

Spravedlivý
Po 18. 12. 2006

Jeho kříž

Lukáš Makovička
3270x přečteno

Odložil jsem svůj kříž, již mne začal po mém celodenním putování tížit. Stal se mým stálým průvodcem na cestě, kterou jsem kráčel, neopouštěl mne ani na okamžik, i když byly chvíle, kdy se mi zadíral do masa, a mé tělo pod ním úpělo. Však věděl jsem, že to je můj úděl. Jít po cestě do nebes, hledat v Knize, kterak se zalíbit Panovníkovi nebeského města, a nést svůj kříž, to těžké břemeno, na každý den.

Jeho kříž
So 2. 12. 2006

Přišel jsem, abych ti dal vše, co mám

Lukáš Makovička
3081x přečteno

Druhého dne po slavném vítězství našeho krále nad vojsky odbojníků, stalo se, že v branách města náhle stanul jakýsi otrhaný muž. Hlasem zvučným a silným dožadoval se audience u Jeho Veličenstva. Ostrým zrakům strážných však nemohlo uniknout, že tento muž patří k jednotkám rebelů, jenž vojska Jeho Veličenstva na hlavu porazila. Nebylo ve zvyku vojáků s rebely zacházet se všelijakou uctivostí, a tak byl muž hrubým hlasem otázán, z jakého důvodu přeje si být uveden až ke králi. Odpověděl, se stejnou silou a odhodláním, že přišel dát Jeho Veličenstvu vše, co má.

Přišel jsem, abych ti dal vše, co mám
Po 20. 11. 2006

Předplatné do Nebe

Lukáš Makovička
2881x přečteno

Narodil jsem se do rodiny, která měla svůj dům postavený na cestě do Nebe, a okna toho domu byla natočená směrem ke Slunci, které ozařovalo každý kout mého domova. Byl jsem malý, a protože jsem neznal nic lepšího, poslouchal jsem své rodiče. Oba dva měli už svoji vstupenku, a já jsem od malička věděl, že jednou dojdou až do toho bájného místa jménem Nebe, kde bude navěky mír. Šel jsem s nimi, jak už jsem říkal, neznal jsem nic lepšího, a též pro mne se našla jedna dětská vstupenka.

Předplatné do Nebe