Studnice

Vlastně nebyla až tak tlustá.
Jasně, ideální míry a tvář budoucí modelky rozhodně neměla, ale přezdívku, kterou jí ve třídě říkali, si nejspíš nezasloužila.

Jmenovala se Dáša, ale téměř všichni kluci i většina holek jí říkali jinak.

Tlustoprdka.

Petr se toho nikdy neúčastnil. Ne že by byli s Dášou kdovíjací kamarádi, to ne, skoro vůbec ji neznal – jen mu to vždycky přišlo hloupé a hodně necitlivé.

Až dneska. Dneska se dal strhnout. Říkali jí tak všichni.

A ona skutečně nebyla úplně nejhubenější.

Já vím, já to vím, křičela na všechny strany zvednutá ruka Aničky Novákové, když si Honza sedal se špatně skrývaným znechucením zpátky do lavice. No tak co, nevzpomněl jsem si, drtil mezi zuby, kdo se má taky učit tyhle voloviny – vždyť je to stejně k ničemu.

„To je ale kráva, co?“ naklonil se ke svému sousedovi, když sledoval, jak Nováková pohotově vysypává odpověď na záludnou otázku, která ho nachytala na jeho pěti švestkách. „Nána jedna podlézavá,“ přisadil si, „trapná šprtka.“

A Péťa, jeho soused, měl sice dost rozumu na to, aby uprostřed hodiny, kdy slečna učitelka sledovala ostřížím zrakem každé šustnutí, nezačal spřádat nitky podobné konverzace, ale když došlo na věc, myslel si přesně to samé.

Otravná šprtka.

Poslední z červánků dává své sbohem odcházejícímu dni. Stmívá se a mládenec ještě stále nedošel domů.

Mezi všemi žáky, které kdy mistr Jin učil cestě meče, zářil Keizu jako polední slunce mezi řadou pobledlých měsíců. Jeho ruce se míhaly jako blesk a s mečem se mu nemohli postavit ani studenti o mnoho let starší. Jeho mysl byla bystrá, úsudek rychlý a spolehlivý, pro taktiku na bitevním poli měl jakýsi šestý smysl a snad až tajemnou schopnost prohlédnout lsti a léčky.

Měl jen jednu vadu.

Keizu se bál tmy. A nejen tmy, ale i toho, co by mohlo přijít…

…ze tmy.

Počkali jsme si na něj po škole… nás deset.
Už jsme toho měli fakt dost.

„To máš za tu vysypanou tašku.“
„Neměl jsi mě kopat do hlavy.“
„Co si sobě myslíš, ty ubožáku.“

Rány se sypaly jedna za druhou a jeho ubohé pokusy o obranu neměly žádnou šanci.

„Tak už dost, kluci, to stačí,“ snažil se nás po chvíli někdo mírnit.

Petr.

Říká se, že když si pro vás jde smrt, proběhne vám před očima celý život.

A tak, když se k mému krku nezadržitelně blíží ta rezavá, zubatá, ale přesto až příliš ostrá čepel, mám před očima náhle spoustu obrazů.

Barevných.

Živých.

Kroky a znovu kroky. Šeptaná slova útěchy. Kdo ale utiší srdce, které volá.
Proč? Proč? Nerozumím. On nepřišel.
Bratr leží v hrobě. Čtvrtý den. Zdráhaly se uvěřit i potom, co jeho dech nadobro ustal a ten, na kterého nejvíc spoléhaly, kterého hodiny vyhlížely, i když je nevyspalé oči pálily… Nepřišel.
Neudělal nic.

V trůnní síni krále králů a pána pánů to onoho dne zvláštním způsobem šumělo a ševelilo. Od úst k ústům se šeptem nesla prazvláštní novina – někteří, kdo ji slyšeli, potřásali hlavou s pocitem, že nad toto jsou již přeci dávno povzneseni, jiní zase téměř tajili dech, neb podobné otázky honily se hlavou i jim, neměli však odvahu vznést je v přítomnosti Nejvyššího.

„Taková silná slova,“ šeptal první, „že prý jde o to, jestli král není lhář! No taková opovážlivost! To já bych se neodvážil něco takového ani šeptem vyslovit!“ „A to prý jde jen o nějaké králíky, či co,“ přizvukoval mu druhý, „kvůli takové malichernosti riskovat králův hněv, no je ten mladík vůbec při smyslech?“

Jenže on tam pořád stál, mladý, nezkušený, neostřílený lety bojů a zápasů, ale s tou stejnou naléhavostí domáhal se vstupu ke králi, jde prý o královo slovo.

Až si šumu v sále všiml i sám Panovník…

Svítá…
Ranní paprsky rozhodně protínají zbytky tmy a zahánějí šeré počátky dne na ústup.

Padá…
Padá hlava do dlaní a kalné oči se zastírají beznadějí.

Šeptá…
Za trochu lásky šel bych světa kraj, šeptá úsvit, šeptá zástup dychtící po rozkoši, hledající, nenacházející.

A nic už nebude jako dřív.

Domácnosti jsou v plné polní. Stav nejvyšší mobilizace. Kdo by se snad chtěl vyhnout práci, přísný trest ho nemine. Nekázeň ve vlastních řadách nemůže žádný velitel trpět.

Menší děti jsou odveleny do bezpečí. Nesmějí stát v cestě, až to vypukne. Hry musí počkat. Jen ať drobečci sedí tiše, aby je nevyplašili. Kreslit si? Dělejte si, co chcete, avšak zůstávejte na pozicích vám vymezených.

„Sylvan!“ Šest a půl stopy vypracovaného svalstva se napřímilo v sedle, když Toran konečně v dáli spatřil cíl jejich dnešní cesty. Jeho společník chvíli nereagoval, zdálo se, že v sedle sedí již jen pouhou náhodou a jen zázrakem se dosud neválí v prachu. Po chvíli však přeci zvedl nesmírně unavené oči k obzoru, kde se rýsovaly hradby města v průsmyku.

„Myslel jsem si, že z tebe do skončení cesty udělám jezdce,“ uchechtl se Toran, „ale zdá se, že jsem se spletl.“