St 21. 12. 2011

Otcova sláva

Lukáš Makovička, Ostatní
1933x přečteno
Otcova sláva

„Á, už jste konečně tady, říkal jsem si, kdy asi přijdete. Tak šup, šup, sundejte si kabáty, večeře je na stole.“
Obličeje chlapců, od nejstaršího vytáhlého čahouna po nejmladšího benjamínka, trochu zrozpačitěly. „Víš, tati, my nemáme moc času.“
„Ale no tak, vždyť vás v poslední době vídám tak málokdy. Aspoň na chvilku si odpočiňte a jestli budete potřebovat s něčím pomoct, můžeme to probrat po večeři.“
Další rozpačité pohledy a krčení rameny. „Ale tati,“ leze z nejstaršího jako z chlupaté deky. „To ty jsi nám přece dal tu zprávu, kterou chceš, abychom předávali ostatním, a ještě tolik lidí ji neslyšelo. A tolik věcí je třeba udělat a změnit.“
Ostatní hlavy souhlasně přikyvují, nepokojné ruce už už otevírají dveře na ulici a malý Pedro tiše míří do komůrky, kde se chlapci po celý den jeden po druhém věrně střídají.
„Je to přece, tati, pro tvoji slávu,“ dodá nejstarší s jiskřičkou naděje v očích a chystá se k odchodu.
„Tak počkat, ne tak rychle!“ I když je otec o mnoho let starší než chlapci, stále se dokáže docela rychle hýbat, když na to přijde, a ani jeden z nich nestačí pootevřenými dveřmi uniknout ven, než je zavře a zatarasí rozložitá otcova postava.
„Musím s vámi pár věcí neprodleně probrat – ať se vám to líbí, nebo ne. Doslechl jsem se o vás od lidí už spoustu nepěkných věcí a bohužel se kloním k názoru, že nejde jen o babské tlachy.“
„Tati,“ ošívá se nejstarší, „na tohle fakt není čas. To nechápeš, že tam venku umírají lidi?“
„A ty nechápeš, že jsem pořád především váš otec? Že když se doslechnu, jak se navzájem hádáte a pomlouváte, kdejaké žvásty vydáváte svým bratrům za přímé zprávy ode mne a má jasná a nezpochybnitelná přikázání, hrajete si hry a pořádáte pro zábavu koncerty a vydáváte to za práci na mém díle, a přete se o to, kdo z vás je šéf a může ostatním poroučet, že to nechám jen tak? Kromě toho, kdepak máte Martina?“
„Ale tati!“ Chlapci vypadají upřímně pohoršeni. „Vždyť on s námi nechtěl spolupracovat na tvém díle a pořád jenom remcal, že tohle a támhleto je špatně. Copak je čas řešit nějaké hlouposti, když tam venku hynou lidé?“
„Tak kde je. Ty mi chceš říct, že jste ho vyštvali někam ven, protože poukazoval na vaše poklesky, omyly a chyby?“
„Když byl s náma, nemohli jsme být jednotní,“ prohlásí nejstarší trochu vzpurně, „a o to ti přece vždycky šlo, ne?“
„Tak to teda prr, chlapci. Jistěže budu rád, když budete jedné mysli a jednoho ducha, ale než abyste se všichni jednomyslně drželi nějaké hlouposti, jednomyslně mě neposlouchali nebo jednomyslně páchali nějakou špinavost, to se o to radši hádejte, tak bude zdravé aspoň něco, když už nemůže být všechno.“
„Ale tati, to všechno přece děláme pro tvoji slávu,“ namítají mladší bratříčci už napůl šeptem.
„A prosím vás, můžete mu už někdo říct, ať konečně zmlkne?“ Celý rozhovor totiž podbarvuje zvuk, který se line z malé komůrky, kde Pedro vystřídal Ivana a již nějakou chvíli poměrně hlasitě vypočítává, co všechno by chtěl, aby táta udělal, a o co a o koho se má postarat.
Malé unavené tváře zastře naprosto nelíčený šok. „Ale tati! Jak tohle můžeš říct!“ namítne nejstarší, když se konečně vzchopí k odpovědi. „Vždyť on ti tak věrně slouží prosbami! My ti tak věrně sloužíme prosbami! Čtyřiadvacet hodin denně a sedm dní v týdnu!“
„Sloužíte prosbami? Co to má být za hloupost, Edmunde? To jsem podle vás bezcitný hlupák, který nevidí potíže druhých? Někdo, do koho je třeba neustále hučet, aby něco začal dělat? Vždyť vy stejně neočekáváte, že tyhle vaše litanie něco změní, nebo ano? Kromě toho, když se vy sami bojíte předkládat mi svoje vlastní prosby a problémy a nepočítáte a nečekáte, že bych s nimi něco reálně udělal, jak můžete doufat, že udělám něco pro naprosto cizí lidi?“
„To je přece taky pro tvoji slávu, tati,“ pípne už naprosto zmateně nejmladší Matyáš.
„Pro moji slávu? To si myslíte?“ Chlapci překvapeně zjišťují, že v otcových oči se blýská hněv. „Já vám povím, co je to otcova sláva. Otcova sláva je, když jsou jeho děti slušně vychované a spořádaně žijí, když jednají poctivě, nikomu neubližují a jsou druhým k užitku a milosrdní. Když milují pravdu a neváhají přiznat vlastní chyby. Když nepředstírají a nepřetvařují se, dokonce ani když jde do tuhého, a vždy jednají přímo a na rovinu.
Otcova sláva jsou děti, které ho s důvěrou poslouchají do nejmenší čárečky jeho příkazů a zákazů, protože pokud to nedělají, co si asi lidé řeknou o takovém otci? Že je to blázen, který svým dětem dává nesmyslné příkazy? Slaboch, který si ve svém domě neumí udržet kázeň?
Otcova sláva jsou děti, o které je dobře postaráno, žijí bez strachu a obav, bez úzkostí, vždy s jistotou, že se s každým problémem mohou utéct pod jeho křídla a prostince, bez jakýchkoli litanií a obřadů, prosit o jeho pomoc.
Otcova sláva jsou děti, které s radostí a samy vyhledávají jeho přítomnost, ať už je doba jakákoli – pro odpočinek, povzbuzení, radost a pomoc. Ale co si lidé řeknou, když uvidí vás? Že bych měl slávu jako otrokář, ale jako otec nejsem nic moc? Nejspíš.
Pro moji slávu?“ dodává otec hořce. „Ba ne, tohle nemá s mojí slávou vůbec nic společného, jen s nedůvěrou a pochybnostmi, strachem a neposlušností, pohrdáním skrytým pod maskou věrné služby.“
„Moje sláva,“ zašeptá.
„Čert vem takovou slávu, já bych stokrát raději měl svoje děti, které na mne skutečně spoléhají. Ale to, to jediné spolu s upřímnou poslušností, mi zdá se právě nechcete dopřát.
Pro moji slávu…“