Studnice

Měli jsme vám tuhle neděli ve sboru kino. Motivační, jak jinak. Ach jo.

Potápěla se v něm loď. V bouři. V beznadějné situaci. Když tu svitla naděje – poblíž se zrovinka nacházela profesionální záchranná lodička jménem Corpus Christi se čtyřiadvaceti čluny na palubě. Nejdřív to vypadalo jako snadná záležitost, jenže pak, ouha, zjistilo se, že z oné záchranné lodi přijde helfnout jen pár mužů, schopných spustit ze všech člunů pouhé tři. Ostatní měli zrovinka v podpalubí dýchánek s čajíčkem, odbornou diskusí na téma „Kterak zachránit tonoucího“ a bohoslužbami. Pak už jen následovaly dojemné záběry na hynoucí nebožáky, srdcervoucí hudba a závěrečná motivační řeč.

Nemám takovéhle filmy rád. Chápu, co se nám snaží sdělit, ale myslím si, že celý ten obraz je dost nevhodný a zamlčuje minimálně dvě podstatné věci.

Milý bratře Davide,

V úvodu tohoto sdělení Ti přejeme milost a pokoj od Boha otce i Pána Ježíše Krista. Rada církve se na svém zasedání dne 25. 2. 2010 zabývala Tvým dopisem v záležitosti Aleše France ze dne 26. 1. 2010.

Odpověď na Tvé dotazy není jednoduchá, neboť celá záležitost vyloučení Aleše France proběhla v plné kompetenci sboru. Předkládáme odpovědi na Tvé otázky a stručné stanovisko RC:

Ťuk, ťuk, ozvalo se u dveří.

Nikoho jsem nečekal, a tak jsem šel otevřít s překvapeným očekáváním.

„Ahoj,“ pozdravila mne, když se naše oči poprvé setkaly. „Jmenuju se Vize, těší mě.“

„Taky mě těší,“ opáčil jsem s úsměvem a pozval jsem ji dál. Byla to celkem příjemná, mladá, dynamická dívčina, která na první pohled vypadala, jako že ví, co chce.

„No, jak už jsem říkala,“ pokračovala, když jsme se pohodlně usadili do křesel v obýváku, „jmenuju se Vize. Tvůj Bůh mě dal tvému pastorovi a mám ti říkat a ukazovat, co máš tady na světě dělat.“

„Fajn,“ rozsvítily se mi oči. Přišla docela vhod. Byl jsem tou dobou unavený neustálými snahami nějak Boha potěšit a získat jistotu, že to s Ním mám opravdu dobré. Vlastně přišla více než vhod – teď se to podstatně zjednoduší. Já budu dělat to, co mi řekne Vize, a ona si to u Boha nějak zodpoví.

Fajn.

Ještě než jsem uvěřil, čítával jsem rád a v hojném množství různou fantastickou literaturu a popravdě řečeno i dnes k ní mám pořád blízko. Když jsem si ale některé z oněch knížek pročítal už jako věřící, překvapilo mne, kolik velmi špatné „teologie“ nejedna z nich pod povrchem obsahuje.

A kolik nenávisti či aspoň pohrdání mají jejich autoři pro Bibli a pro Boha, o kterém nám Bible vypráví.

Nedávno jsem viděl jeden moc pěkný „snílkovský“ film, jmenoval se „Most do země Terabithia“. Film o dětech, které si za řekou vytvoří svůj vlastní svět fantazie a společně se nakonec postaví i potížím ve světě reálném. Jak říkám, moc pěkný a také moc dojemný film.

Jenže ve chvíli, kdy se krásné chvíle rozplynou pod zuřivým úderem náhlého neštěstí a hlavní hrdinka Leslie zahyne v rozvodněných vodách místní říčky, řeší film jednu hodně ožehavou otázku: „A to opravdu ten Bůh pošle do pekla takové děvče jen proto, že neuvěřila?“ A protože Leslie je náramně sympatické děvče, zdá se být jasné, že to by přece určitě, ale určitě neudělal.

Jenže správná, třebaže nesmírně bolestná odpověď je „ano“. Ano, poslal. A ano, i přesto tomu Bohu věřím, i přesto se nebojím vložit do Jeho rukou svou vlastní duši, to nejcennější, co mám.

1. Ať je vaším hlavním motivem zvýšit svou oblíbenost – pak budete svá kázání jistě přizpůsobovat tomuto účelu, a ne tomu, aby získala duše pro Krista.
2. Vyhýbejte se kázání takových věcí, které urážejí tělesnou mysl, nebo by vám lidé mohli podobně jako Kristu říci: „To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?“
3. Nedělejte žádné zřetelné závěry a neznepokojujte svědomí svých posluchačů, nebo by mohli začít mít obavy o své duše.
4. Nepoužívejte žádné příklady, opakování a důrazné výroky, které by mohly lidi přimět, aby si pamatovali, co jste říkali.
5. Při přednesu se vyvarujte jakékoli vášnivosti a upřímnosti, nebo byste mohli zanechat dojem, že skutečně věříte tomu, co tvrdíte.
6. Obracejte se k emocím, a ne ke svědomí svých posluchačů…

Tento krátký seznam pro všechny kazatele, kteří nechtějí mít ve svém díle žádné na věčnost trvalé výsledky, sestavil Charles G. Finney. Originál je na adrese: http://www.bi­blebelievers.com/…-preach.html

A všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování. (2 Tim 3:12)

Na internetu se v současné době objevil banner, který upozorňuje na vyloučení Aleše France z brněnského sboru AC a zmiňuje se o tom jako o pronásledování.

O celé situaci mohu ze svého pohledu s klidným svědomím prohlásit, že Aleš byl vyloučen svévolně na základě křivých obvinění (text odůvodnění kázně spolu s komentářem k obviněním přikládám v příloze) a institut kázně byl jednak pokřiven a jednak zneužit. Nemusím souhlasit a ani nesouhlasím se všemi Alešovými názory, ani jeho způsob práce mi nemusí být blízký – máme poněkud odlišný způsob myšlení – nicméně ani jedno, ani druhé není a nesmí být důvodem vyloučení ze sboru.

Celá věc je o to horší, že se stala s vědomím a tichým souhlasem vedení církve – biskup byl o celé věci informován ještě před uvalením kázně a i po vyloučení ze sboru vím nejméně o dvou dopisech odeslaných na ústředí církve týkajících se této věci – s nulovou odezvou. Napadá mne otázka: Což nevíte, že nespravedliví nebudou mít účast v Božím království? (1 Kor 6:9)

Zazněla ale pochybnost, jestli lze něco takového pokládat za „pronásledování“ v biblickém slova smyslu. Podívali bychom se tedy společně, co Bible učí o pronásledování, jeho příčinách i o jednání s ním.

Přiblížil se opět den svátku a Pán a jeho učedníci jdou v zástupu ostatních prašnou cestou k chrámu. Už zdálky vidí jeho vysoké zdi, zlatem zdobené veřeje a množství lidí proudící ven a dovnitř.

„Mistře, vidíš ty krásné stavby? Tu nádhernou architekturu?“ ptá se Petr, „Skutečně to je dům Boží, to je vidět na první pohled,“ dodává v tichém obdivu.

Mistr se však nezdá být příliš unesen nádherou a dechberoucí podívanou. Namísto slov obdivu se nevěřícně zaposlouchá do větru a tiše potřásá hlavou. „Já ale slyším zvuk rozpustilých písní,“ zašeptá.

Hospodin na lidi pohlíží z nebe, chce vidět, má-li kdo rozum, dotazuje-li se po Boží vůli. (Ž 14:2)

Slyším to dnes zleva zprava. Bůh si hledá nové vedoucí, nové Davidy, nové Josefy, nové Gedeony, zkrátka lidi, kteří se „nechají použít“ a půjdou získávat kdeco pro Ježíše. Od vlastních rodin přes spolužáky až po celou Českou republiku.

Mám s tím trochu problém. Zdá se totiž, že to tak úplně nesouhlasí s Biblí a že Bůh si za starých časů izraelských jako i dnes hledá především lidi, kteří budou oplývat jinými kvalitami než pouhou ochotou pracovat na Boží vinici až do úmoru. Nevěřím tomu, že Bůh vychovává své děti, aby měl otroky pro práci na poli.

Podíváme se tedy společně právě na případ Gedeona.

Nauč se klást radost i strast, zisk i ztrátu, vítězství i porážku sobě naroveň, a hotov se k boji, tak neutrpíš zlo. (Bhagavadgíta, 2:38)
Na každý problém existuje aspoň jedno prosté a jednoduché řešení, které je úplně špatně. (Murphyho zákony)

Stahují se mračna a na pláni Kurukšétry se schyluje k strašlivé bitvě mezi vojskem Kuruovců a Pánduovců. K bitvě, jaká nebyla snad od počátků světa, strašlivé, bratrovražedné potyčce mezi dvěma nesmírně mocnými vojsky.

V ten čas se stalo, že i sám veliký Ardžuna, jeden z pěti bratří Pánduovců, mocný válečník a hrdina, při pohledu na to všechno ochabl v srdci. Viděl totiž na obou stranách stát otce, dědy, učitele, strýce, bratry, syny, vnuky, švagry, ba i tchány a přátele, a zhnusilo se mu i jen pomyšlení na to, že by je měl zabíjet. „Lépe by pro mne bylo, kdybych se nebránil a beze zbraně byl v bitvě zabit,“ pronesl nakonec s myslí rozechvělou žalem.

Podíváme se tedy společně trochu blíže na Bhagavadgítu a její pozadí, na její učení a nakonec na to, co s tím vším má společného jóga.

Když zazpívali chvalozpěv, šli na Olivovou horu. (Mk 14:26)

„Ó, Mistře, ty chvály dneska nestály za nic,“ ozval se cestou Petr, „copak nevíš, že nejdřív má být pár rychlých písní, a pak se musí pomalu přejít do ztišení před Bohem?“
„Má pravdu, Pane,“ přidal se očividně smutný Jakub, „za jednu píseň se přeci člověk nestihne dostat až do Ježíšovy přítomnosti!“
„Necítím se vůbec naplněný,“ stěžoval si Jidáš, „jak má člověk ‘nakoupit’ za tak krátkou dobu?“
„Mistře, dotkni se mne prosím,“ žadonil Matouš, „chci, aby se můj život změnil!“
Zato Jan měl zcela jiné myšlenky. „Pane, právě mne napadlo něco úžasného,“ horlivě přerušil remcající učedníky, „víš, mohli bychom pár takových chvalozpěvů nacvičit, a pak je zpívat farizeům a zákoníkům. Oni by pak jistě pochopili, jak skvělého Boha máme, a taky by za Ním přišli.“

K čemu všemu není chvála?