So 2. 12. 2006

Přišel jsem, abych ti dal vše, co mám

Lukáš Makovička, Evangelium
2763x přečteno
Přišel jsem, abych ti dal vše, co mám

Nedávno jsem slyšel jednu křesťanskou písničku, ve které v jedné chvíli zpěvák zaníceným hlasem zpíval: „Přišel jsem, abych ti dal vše, co mám.“ Přemýšlel jsem v tu chvíli o podobné věci, a tak mě to hrozně rozesmálo. Pojďme si tedy přiblížit, co přesně je to „všechno“. Představuji si to nějak tak…

Zápis z kroniky Senecta, kronikáře na dvoře Jeho Výsosti.

Sedmého dne prvního měsíce, po bitvě převeliké mezi vojskem královským, a jednotkami rebelů, zalíbilo se králi přizvat mě, abych zapsal událost, která se mi na první pohled zdála být bezvýznamnou. Však slovo krále jest nad slovo mé, tedy nemeškal jsem, a přispěchal rychle podle jeho rozkazu.

Druhého dne po slavném vítězství našeho krále nad vojsky odbojníků, stalo se, že v branách města náhle stanul jakýsi otrhaný muž. Hlasem zvučným a silným dožadoval se audience u Jeho Veličenstva. Ostrým zrakům strážných však nemohlo uniknout, že tento muž patří k jednotkám rebelů, jenž vojska Jeho Veličenstva na hlavu porazila. Nebylo ve zvyku vojáků s rebely zacházet se všelijakou uctivostí, a tak byl muž hrubým hlasem otázán, z jakého důvodu přeje si být uveden až ke králi. Odpověděl, se stejnou silou a odhodláním, že přišel dát Jeho Veličenstvu vše, co má.

Zkazka ta dostala se až k uším královým, a ten, pohnut zvědavostí, však mnohem více svým soucitem, vydal příkaz ke vpuštění toho muže. I přivedli ho až do trůnní komnaty, kde zasedal král s rádci a všemi svými dvořany. Muž ten byl velmi zbídačeného vzhledu, jeho šat na něm byl rozerván trny, však v očích mu plálo odhodlání.

„Kdo jste, a co chcete,“ zeptal se ho onoho dne král, sedící na svém trůnu.

„Vaše Veličenstvo,“ uklonil se onen muž, „jsem z vojska rebelů, jak jistě Vaše Jasnost již odhalila, neb se o vás říká, že jste mužem nad jiné důvtipným. Však mizerná mzda mého dřívějšího pána začala se mi zajídat, a tehdy řekl jsem si v srdci svém, že k vojsku tvému zběhnout, a služby své ti nabídnout bych mohl. Nyní tedy stojím zde, jak si mé srdce předsevzalo, a nabízím Vašemu Veličenstvu vše, co mám.“

„Nu dobrá,“ pokýval král moudře hlavou, a do čela se mu vryly soucitné vrásky, „co tedy máte, že byste nám to chtěl dát?“

Tehdy sáhl ten muž s výrazem sebejistým pod svůj rozedraný kabátec, a chopil se velikého měšce peněz, který měl pod ním schovaný. „Hle, Vaše Veličenstvo, toto jsem přinesl jako malou pozornost pro vás, získal jsem to v táboře vašich nepřátel.“ Položil měšec králi k nohám, a několik mincí se se zacinkáním vykutálelo ven.

„Proč bychom o toto měli mít zájem,“ podivil se král. „Vždyť i ten nejmenší poddaný mého království poví vám, že mince rebelů nemají v tomto městě nejmenší ceny. Kromě toho, zlato, ze kterého jsou vyrobeny, je tak mizerné kvality, že se ve městě nepoužívá ani na dláždění ulic.“

Jen krátký záblesk v očích mužových dával tušit jeho překvapení, však pokračoval rychle dál. „Však poslyšte, Vaše Veličenstvo, mám ještě jiné trumfy v záloze. Pohleďte na toto,“ říkal, zatímco tahal z rukávu velký svazek listin, „toto jsou tajné dokumenty přímo z nepřítelova stanu. Hle získal jsem je pro vás, jsou na nich i ty nejtajnější plány rebelů.“ Muž ten stál, a tvářil se znovu vítězně.

„Ach ano,“ znuděně pokýval hlavou král. „Mohu vám zajisté slovo od slova říci, co v těch dokumentech stojí. Není pravdou, že rebelové příští měsíc hodlají zaútočit na Arwin, a přitom poslat zálohu, aby vypálila Lewenské sýpky? Ne, ani toto nemá pro nás nejmenší ceny, vždyť žádný úmysl srdce rebelů mi nezůstal skryt.“

Tvář muže stala se na chvíli popelavou, když byl ponechán na okamžik bez dechu. Pak však znovu nabral sílu, když s novou přesvědčivostí prohlásil: „Ach ano, jak jsem si mohl myslet, že taková nicotnost mohla by něco znamenat pro Vaše Veličenstvo. Však poslyšte, nejsem mužem mezi rebely bezvýznamným. Jsem hrabě z Ilois, muž vážený a ctěný mezi rebely, a do vlastnictví mého patří i nemálo půdy, a mnoho lidí a dobytka. To vše svěřil bych Vašemu Veličenstvu,“ dokončil již s tváří opět zdravě růžovou.

Ani toto nezdálo se však udělat dojem na krále. „Ne, ani toto nemá pro nás cenu,“ odpověděl. „Vždyť znám-li plány tvých pánů, a mé vojsko je dosti silné, copak si nemohu vzít sám, co je mé? Nezapomeňte, hrabě,“ pravil poněkud ledovým hlasem, „že celá tato země je podle dědictví má, a každý kousek půdy patří mně. Před vašimi lidmi jste možná hrabětem, dle zákonů této země však jste pouhý zloděj půdy.“

Tehdy poprvé pohasl žár v očích onoho rebela. Neměl totiž žádnou další věc, kterou by králi mohl nabídnout. „Pak snad,“ hovořil již tiše, „mohu Vašemu Veličenstvu nabídnout své služby.“

„Nu dobrá,“ opáčil král, „co tedy umíte, hrabě z Ilois?“

„Ach,“ napřímil opět hrabě svou hlavu, „nejsem v žádném oboru mužem nezkušeným. Vedl jsem již kdejakou bitvu, a žádná válečná lest mi není neznámá. Také mohu na svůj účet bez uzardění říci, že ovládám téměř dokonale umění diplomacie, ano, dokáži balancovat na ostří nože pravdu a lež tak, aby z toho byl veliký užitek pro mého pána. Také,“ pravil s velikou hrdostí, „jsem velmi oblíben u všech dam, žádná ještě neodolala mému naléhání, a každá mi nakonec podlehla. Vaše Veličenstvo jistě uzná,“ pokračoval po krátké pauze, „že tyto kvality mohou být zúročeny v jeho službách, obzvláště v těchto dobách válečných.“

„Hrabě z Ilois,“ zněl ztichlou halou mrazivě chladný hlas Jeho Veličenstva. „Nevíme, jestli je vám to známo, ale pokud by kdokoli z mých služebníků udělal cokoli z toho, čím jste se před naší tváří chlubil, byl by toho stejného dne sťat mečem. Máme dost moci k tomu, abychom nemuseli používat léčky a lsti, a lež nemá žádného místa v našem městě, dokonce ani v službách diplomatických. Základem práva našeho města jest pravda, a kdokoli by chtěl jednat jinak, hrubě se prohřeší proto zákonům tohoto města. Můžeme si totiž dovolit,“ pokračoval král o něco mírněji, „jednati přímo a bez zbytečných vytáček, jak se sluší na panovníka, jenž chce svůj trůn upevnit právem a spravedlností.

Kromě toho, pane hrabě, zmínil jste, že svádíte ženy ku své i jejich zkáze. Není snad ohavnějšího činu, kterého byste se mohl dopustit v tomto městě, než svést ženu kteréhokoli z mých věrných poddaných. Copak by to nebyl mrzký čin hodný potrestání?“ dokončil král, a jeho rozhořčený hlas se rozléhal místností.

Hrabě z Ilois se ulekl, vždyť znal, jak závažný bývá hněv králů, a z přiškrceného hrdla mu vyšel jeho poslední návrh. „Pak snad, Vaše Výsosti, mohl bych vám nabídnout své služby jako obyčejný voják. Hle, nejsem nezkušeným bojovníkem, a ani ve věcech civilních nejsem nováčkem. Dokáži odlévat zbraně, i vyrábět šperky, má dílna byla v tomto vyhlášenou. Snad přeci něco mohl bych dát Vašemu Veličenstvu.“

„Ano,“ prohlásil král, „zajisté by šlo zaučit vás jako muže ve zbrani našich oddílů, či v kovářské dílně, o tom nemám nejmenších pochyb, vždyť naši učitelé jsou schopní. Však uvažte sám, hrabě, zda by mi vaše služba nepřinesla mnohem více potíží, než užitku. Sám jste řekl, že vaše srdce tíhne ke lži, k přetvářce, k obelhávání a lsti, a vaše tělo si oblíbilo smilstvo. Budeme spolu jednat na rovinu, pane hrabě, věřím, že nebudete mít tu drzost mi tvrdit, že dnem vstupu do mého města budete schopen vzdát se všech těchto ohavných věcí. Vždyť oba dobře víme, že každá z těchto ohavností poutá vaše srdce, a vy nejste schopen takto nejednat o nic více, než můžete sundat Slunce z oblohy. Pak ale každá vaše služba bude poznamenána touto nevěrností, a kdo je nevěrný v malém, bude zajisté nevěrný i ve velkém. Ne,“ odmlčel se na chvíli král, „obávám se, že nám nemáte co nabídnout. Vaše služba by přinesla tomuto městu mnoho zlého.“

Tehdy zůstal stát hrabě z Ilois před králem a jeho dvořany úplně beze slova. Jeho tvář zpopelavěla, a jeho dech se stal přerývaným. Náhle si uvědomil, že je stále jen pouhým rebelem, a nemůže doufat v nic jiného, než spravedlivý trest za svou vzpouru vůči králi. Každý jeho pokus si krále zavázat skončil potupným fiaskem, vždyť žádná z jeho věcí neměla před Jeho Veličenstvem pražádnou cenu.

Mocný hrabě z Ilois stál v tu chvíli před králem úplně zlomený, a po tvářích mu tekly slzy. „Pak,“ pravil mezi vzlyky chvějícím se hlasem, „mohl bych snad doufat v milost Vašeho Veličenstva?“

Král se zamyslel, a po dlouhou dobu se díval na nebohého hraběte. Pak rozvážně pravil: „Hrabě, jste si vědomý toho, že jste po léta žil ve vzpouře vůči naší spravedlivé vládě, že jste žil jako nepřítel naší země, a že váš dluh vůči královské koruně se vyšplhal tímto do závratných výšin? Hle, spravedlnosti musí být učiněno zadost, vždyť jinak by naše vlastní výnosy o trestu za vzpouru proti naší vládě byly jen pouhým cárem papíru. Kromě toho, jak jsem již zmínil, již sama vaše přítomnost ve městě znamená mnoho potíží.“

„Však,“ pokračoval král, „kdyby se našel někdo, kdo bude ochoten vzít na sebe dluh, který vůči koruně máte, a zaručí se, že vás naučí jednat podle zákonů tohoto města, aby snad vaše služba mohla sloužit k dobrému jeho občanům, byli bychom ochotni s tím souhlasit.“

Hrabě pozdvihl hlavu. Vždyť slyšel mnoho dobrého o ctihodných mužích královského města. Byl by to někdo takový, ptaly se jeho zoufalé oči? Však jeden po druhém šlechtici kývali hlavou nesouhlasně. Dluh hraběte z Ilois byl příliš velký pro většinu z nich, a kromě toho, žádný z nich by se nemohl zaručit za to, že by ho dokázal naučit žít podle zákonů města. Tehdy kleslo srdce hraběte opět do hořkého smutku, a očekávalo potupnou smrt z rukou Jeho Veličenstva.

Místnost ovládlo ticho, a každý čekal na konečné vynesení rozsudku. Spravedlnost Jeho Veličenstva je dobře známa po celém městě, a tak každý věděl, že není vyhnutí. Zákony musí platit pro každého. Tehdy zazněl místností pevný hlas posledního, který ještě nehovořil. „Já se ho ujmu,“ prohlásil s vážnou tváří jediný syn Jeho Veličenstva, dědic jeho trůnu.

V ten okamžik mi dal král pokyn, abych vše zapsal do pamětí města, a rozpustil shromáždění předních mužů. Podle svého nejlepšího vědomí i svědomí jsem pak vše zapsal takto já, Senectus, kronikář na dvoře Jeho Veličenstva.