Pomsta a spravedlnost
Počkali jsme si na něj po škole… nás deset.
Už jsme toho měli fakt dost.
„To máš za tu vysypanou tašku.“
„Neměl jsi mě kopat do hlavy.“
„Co si sobě myslíš, ty ubožáku.“
Rány se sypaly jedna za druhou a jeho ubohé pokusy o obranu neměly žádnou šanci.
„Tak už dost, kluci, to stačí,“ snažil se nás po chvíli někdo mírnit.
Petr.
Neměl jsem dojem, že už to stačí, ten mizera nás otravoval celý rok bez přestání, ještě bych si mohl spočítat modřiny, za které byl zodpovědný.
Ale když Petr přestal dávat rány a poodstoupil stranou, nechal jsem ho i já.
A pak i ostatní.
Bulil jako baba, tenhle hrdina, když se roztřesenýma rukama snažil narvat rozsypané učebnice zpátky do tašky a rychle zdrhnout pryč.
Sledovali jsme ho se společně sdíleným znechucením.
Teď bulí, ale když si na někoho mohl troufnout o samotě, to se kasal kdovíjak není statečnej.
Domů jsem šel s tak dobrým pocitem, až jsem se málem zapomněl a obšťastnil nebohé kolemjdoucí nějakou písničkou zpívanou mým nakřáplým a falešným hlasem.
Byla to paráda vidět ho, jak se taky kroutí a jak žadoní, abychom ho už nechali.
Zasloužil si to, šeptal jsem si tiše, to má za to, že…
<><
Druhý den mu Karel nastavil nohu, když šel do lavice.
Smál jsem se, jak tou svojí kebulí narazil do lavice, až to zadunělo.
To má za to všechno, říkal jsem si, teď jsme na řadě my…
Měl jsem to pořád před očima – jak kopal Petina, i když už byl na zemi, jak Danovi pomaloval učebnici a ten pak doma schytal výprask, jak nadával Ivovi tak, že se neudržel a praštil ho – jenže ho přitom viděla úča a Ivo dostal poznámku.
A jak mi nastavil nohu do cesty a škodolibě se chechtal, když jsem se poroučel k zemi.
Nastřádalo se toho za ten rok hodně a my jsme mu ještě měli co oplácet – ten včerejší výprask jsem bral jen jako takovou malou předehru.
A ať nečeká, že mu někdo z nás s čímkoli pomůže, to si měl rozmyslet dřív.
„Na, tady máš,“ vyrušil mne náhle z mých myšlenek nečekaný hlas.
Zase Petr.
Stál vedle toho jelimana, kterýmu už zase tekly z koutků očí slzičky, a pomáhal mu naskládat rozsypané učebnice zpátky tam, kam patřily.
Koukal jsem na to s pusou dokořán.
Copak si toho od něj taky nezkusil dost? Copak mu taky nejednou pořádně nenabančil, když ho někde načapal samotného?
Jak…?
<><
Nešlo mi to na rozum, vždyť to poslední, co bych po minulém roce sám udělal, by bylo jakkoli tomu mazánkovi pomáhat.
A to jsem si toho zkusil o dost míň než Petr, který byl z celé třídy nejmenší a nejvděčnější objekt pro každého, kdo si chtěl zkusit, jak silné má dneska pěsti.
„Proč mu pomáháš?“ udeřil jsem na něj hned po škole. „Vždyť si to nezaslouží! Tenhle…“ Nemohl jsem ani mluvit dál, jak jsem se zalykal hněvem kvůli všem těm drobným i větším příkořím, která nám v minulosti způsobil.
On si nezaslouží, aby mu někdo pomáhal, chtěl jsem se na Petra rozkřiknout a určitě bych to byl udělal, kdyby to nebyl právě on, kdo si zkusil nejvíc, a kdyby nebyl tak protivně klidnej, že bych se cítil špatně, kdybych se na něj měl nějak osopit. Měl by si to teď pěkně vypít za to za všechno. To jsi teda pěknej kamarád, když pomáháš tomu, kdo nás mlátí a ponižuje, to ti v té tvojí palici přeskočilo nebo co? Nebo si snad myslíš, že už ti nikdy nenabančí, zrovna tobě – to seš vážně tak pitomej?
Zkazil jsi mi radost, šeptal tichý hlásek v mém srdíčku, tak tichý, že jsem se až chtěl tvářit, jako by tam vůbec nebyl. Zkazil jsi mi radost, protože já teď mám radost, když se jemu děje něco zlého, a je mi nepříjemné, když by se mu mělo stát cokoli dobrého, to mi dokáže každou radost pokazit. Nesnesu, když někdo takový jako on má v něčem štěstí nebo se mu něco podaří. Nezaslouží si to.
Jsem nenávist, volal, neodpouštím, oplácím, trhám a ničím, jsem bič na tvé nepřátele, z jejich neštěstí se raduji a nad jejich hrobem budu tančit a jásat.
„A proč bych mu neměl pomáhat? Vždyť se mu rozsypaly učebnice,“ divil se Petr.
Upřímně…
To mě dorazilo.
„Jak proč?“ vyhrkl jsem na něj skoro až neurvale. „Ty si už nepamatuješ, jak ti vrazil pěstí do nosu, až se ti spustila červená? A jak ti mlátil hlavou o lavici? A na tu roztrhanou učebnici? Vždyť jsi tam byl včera s náma a takys mu dal pár do nosu, jak mu teď můžeš pomáhat?“
„No, já jsem měl dojem, že mu to jako varování stačilo,“ opáčil Petr a pořád se ještě tvářil nechápavě. „Víš, hlavně jsem chtěl, aby si uvědomil, že když nás bude mlátit a otravovat, že se mu to vrátí a že se budeme bránit. Aby toho nechal,“ dodal na vysvětlenou a tvářil se téměř, jako by se za něco omlouval.
„Jo, to je jasný,“ skoro jsem ho samou netrpělivostí přerušil. „Jenže co všechny ty věci, co nám prováděl? Dali jsme mu sice pořádnou nakládačku, ale ani zdaleka to nevyvážilo to všechno, co nám za poslední rok provedl.“
„No jo, ale co bych z toho měl, i kdybych mu to všechno vrátil?“ nechápal Petr. „Copak se tím něco spraví?“
Co bys z toho měl? volala nenávist, vzdouvala se mi v srdci jako rozbouřené moře. To JÁ bych se z toho radovala, měla bych z toho potěšení, jásala bych a tančila. Jak vůbec můžeš říct „co bych z toho měl“?
„Ale co to všechno, co provedl tobě?“ zmohl jsem se ještě na poslední, zoufalý odpor. „To jsi na to snad zapomněl, nebo co?“
„Á, tohle,“ mávl Petr rukou, „to jsem mu už přece dávno odpustil.“
Odpustil.
Díval jsem se, jak odchází, a nechápal jsem, ale bouře v mém nitru se v tom náhlém tichu pomalu utišovala.
Odpustil.
Jak může? Copak…?
Pak jsem to pochopil…
…a i v mém srdci se rozhostil tichý, klidný a sladký…
…mír.