Studnice

V oněch dobách, kdy zlý obr Diabolus osnoval zkázu města Duše, sepsal jistý kronikář jménem John Bunyan (možná znáte některá z jeho dalších děl – například Poutníkovu cestu) historii bojů a válek o ono město – jak bylo nejprve lstí a záludným útokem dobyto, když byli ještě jeho občané nevinní a čistí jako padlý sníh, jak ten zloduch vše dobré ve městě převrátil a zkazil, i jak dobrý král Šaddaj vyslal svého syna Immanuela na pomoc nebohému hynoucímu městu, městu již tak zkaženému, že si nabídnuté dlaně a pomoci ani nevážilo, ale postavilo se jí se zbraní v ruce na odpor.

Ale už dost prozrazování, přečtěte si příběhy oněch dnů koneckonců sami, stojí to určitě za to. Kniha je ke stažení v příloze ve formátu pdf.

Autorem kázání je C. H. Spurgeon, originál je zde.

A otec toho chlapce ihned se slzami vykřikl: „Pane, já věřím! Pomoz mé nevíře!“ (Mk 9:24)

Minule jsme se zamýšleli nad cestami, po kterých víra vchází do duše. „Víra je ze slyšení.“ Je mým radostným přesvědčením, že minulou neděli skutečně zavítala k mnohým a že se mohli odhodlat k plné závislosti na Pánu Ježíši Kristu co se týká spásy jejich duše. Každý dobrý pastýř ale ví, že nejpečlivěji by se měl starat o čerstvě narozené beránky, a tak se mi zdálo vhodné, abychom dnešního rána přemýšleli o těch, kdo teprve nedávno uvěřili v Krista, a pokusili se je posílit a pomoci jim ve vážných zkouškách, které často provázejí jejich současný stav, kdy jsou ještě velmi slabí.

Peres vešel do trůnního sálu hned za posly, kteří měli za úkol procházet Judskem. Ti v duchu jásali a radostně si šeptali, vždyť Judsko jednomyslně poslechlo jejich hlasu a přislíbilo, že slavnost rozhodně nezanedbá.

To on nepřivedl nikoho. Ani jednu duši.

Díval se na své bratry, jak se radují, a i když byl v koutku srdce rád za to, že aspoň někdo měl úspěch, nedokázal se z celého srdce přidat k jejich radosti.

On nepřivedl nikoho.

Ťuk, ťuk, ozvalo se u dveří.

Nikoho jsem nečekal, a tak jsem šel otevřít s překvapeným očekáváním.

„Ahoj,“ pozdravila mne, když se naše oči poprvé setkaly. „Jmenuju se Vize, těší mě.“

„Taky mě těší,“ opáčil jsem s úsměvem a pozval jsem ji dál. Byla to celkem příjemná, mladá, dynamická dívčina, která na první pohled vypadala, jako že ví, co chce.

„No, jak už jsem říkala,“ pokračovala, když jsme se pohodlně usadili do křesel v obýváku, „jmenuju se Vize. Tvůj Bůh mě dal tvému pastorovi a mám ti říkat a ukazovat, co máš tady na světě dělat.“

„Fajn,“ rozsvítily se mi oči. Přišla docela vhod. Byl jsem tou dobou unavený neustálými snahami nějak Boha potěšit a získat jistotu, že to s Ním mám opravdu dobré. Vlastně přišla více než vhod – teď se to podstatně zjednoduší. Já budu dělat to, co mi řekne Vize, a ona si to u Boha nějak zodpoví.

Fajn.

Poslední z červánků dává své sbohem odcházejícímu dni. Stmívá se a mládenec ještě stále nedošel domů.

Mezi všemi žáky, které kdy mistr Jin učil cestě meče, zářil Keizu jako polední slunce mezi řadou pobledlých měsíců. Jeho ruce se míhaly jako blesk a s mečem se mu nemohli postavit ani studenti o mnoho let starší. Jeho mysl byla bystrá, úsudek rychlý a spolehlivý, pro taktiku na bitevním poli měl jakýsi šestý smysl a snad až tajemnou schopnost prohlédnout lsti a léčky.

Měl jen jednu vadu.

Keizu se bál tmy. A nejen tmy, ale i toho, co by mohlo přijít…

…ze tmy.

O tuhle písničku bych se s vámi chtěl podělit, neb má moc krásná slova. V původní písni se jakási mně celkem neznámá skupina Casting crowns ptá: „Kdo jsem já, že Pán celé Země chce znát moje jméno a starat se o mé bolesti?“ A odpovídá, že to není proto, jaký jsem, ani proto, co jsem už vykonal, ale proto, kdo je On, a proto, co chtěl ze své vlastní vůle vykonat.

Svatá pravda.

Za touhle písničkou stojí krásný nápad (ne můj samozřejmě) – a ani nevím, jestli vám mám kazit to překvapení.

Ale tak jo…

Ono to totiž zpočátku vypadá, jako by celá píseň patřila spíš do žánru červené knihovny a jako by ji zpíval nějaký zhrzený milenec, jenž s nostalgickou touhou v očích přihlíží, jak jeho milá objímá někoho jiného. Jenže nic není jak se zdá a z přihlížejícího zpěváka se vyklube docela obyčejný táta na svatbě své dcery, táta, který vzpomíná na to, jak vypadala, když poprvé vykoukla na svět, táta, který zpívá o tom, jak je dnes těžké se jí vzdát, i když jí z celého srdce přeje, aby byla šťastná.

Počkali jsme si na něj po škole… nás deset.
Už jsme toho měli fakt dost.

„To máš za tu vysypanou tašku.“
„Neměl jsi mě kopat do hlavy.“
„Co si sobě myslíš, ty ubožáku.“

Rány se sypaly jedna za druhou a jeho ubohé pokusy o obranu neměly žádnou šanci.

„Tak už dost, kluci, to stačí,“ snažil se nás po chvíli někdo mírnit.

Petr.

Autorem tohoto kázání je C. H. Spurgeon, originál je zde

Plášť, který jsem nechal v Troadě u Karpa, přines s sebou, též knihy a zvláště pergamen. (2 Tim 4:13)

Blázniví lidé občas utrousí nějaké pohrdavé poznámky k drobnostem v Písmu. Diví se, proč je v inspirované knize zmiňována tak maličká záležitost jako plášť, měli by však vědět, že to je jen jedna z mnoha známek toho, že tato kniha pochází od stejného autora jako kniha přírody. Copak v celém stvoření kolem nás nejsou věci, které naše krátkozrakost nazývá maličkostmi? Jakoupak zvláštní hodnotu má sedmikráska na trávníku nebo pryskyřník na louce? V porovnání s burácejícím mořem nebo s věčnými horami se zdají být tak nepatrné! Pročpak má ten prozpěvující ptáček své peří tak nádherně vyšperkované a proč někdo vynaložil tolik pozoruhodného umu na křídla motýlů? Proč tak zvláštní soustrojí pro nohu mouchy nebo neskutečně přesné uspořádání optiky v oku pavouka? Mají snad být takové věci vypuštěny z plánu přírody, protože se mnohým lidem zdají nepatrné? V žádném případě, vždyť nesmírnost božské zručnosti je zřejmá jak v malém, tak ve velkém, a stejně tak je tomu i v Písmu Svatém, ty maličké věci zakonzervované v jantaru inspirace jsou vše jiné, jen ne mimo mísu nebo nemoudré.

Říká se, že když si pro vás jde smrt, proběhne vám před očima celý život.

A tak, když se k mému krku nezadržitelně blíží ta rezavá, zubatá, ale přesto až příliš ostrá čepel, mám před očima náhle spoustu obrazů.

Barevných.

Živých.