Studnice

Přes poněkud reklamní název tato kniha George Wooda nepodává „nový tajný recept na úspěch v byznysu“, ani se nesnaží podat křesťanům návod, jak se právě jejich služba stane „tou úspěšnou službou, která změní svět“. To má ale jednu podstatnou výhodu – je to totiž kniha skutečně pro každého, i toho nejmenšího křesťana – podává totiž měřítka úspěchu, jak se na ně dívá Bůh.

Kniha je v podstatě ucelený, krásně vysvětlený a jemně podaný výklad Ježíšova Kázání na hoře, takže se zabývá otázkami jako: „Jak jednat s hněvem“, „Co se dá dělat se sexuálním hříchem“, „Jak máme jednat s obtížnými lidmi“ či „Jak můžeme překonat úzkosti a starosti“. Vřele doporučuji.

Kniha je ke stažení ve formátu pdf, originál je k nalezení zde.

Žijete plný život?

Devět vlastností (které obyčejně nazýváme „ovoce Ducha“) popisují osobu, která žije plným životem. Nalezli byste názvy kapitol ve svém životopise?

Jsem milující.
Jsem radostný.
Jsem pokojný.
Jsem trpělivý.
Jsem laskavý.
Jsem dobrotivý.
Jsem věrný.
Jsem mírný.
Ovládám se.

Nejspíš nikdo z nás by si netroufl vydat vlastní životopis s takovými titulky, protože by to před ostatními vypadalo domýšlivě a jako sebechvála (i kdyby to byla pravda!). Ježíš nicméně očekává, že právě tyto vlastnosti budou popisovat Jeho učedníky…

…takto začíná kratičká kniha, kterou napsal George O. Wood a zabývá se právě ovocem Ducha. Ovocem, bez něhož jsme (třeba i s plejádou úspěchů na svém kontě) před Bohem jen neplodnými a neužitečnými stromy. Ovocem, které Bohu skutečně chutná…

Kniha je ke stažení v příloze článku ve formátu pdf, originál je k nalezení zde.

Hospodin na lidi pohlíží z nebe, chce vidět, má-li kdo rozum, dotazuje-li se po Boží vůli. (Ž 14:2)

Slyším to dnes zleva zprava. Bůh si hledá nové vedoucí, nové Davidy, nové Josefy, nové Gedeony, zkrátka lidi, kteří se „nechají použít“ a půjdou získávat kdeco pro Ježíše. Od vlastních rodin přes spolužáky až po celou Českou republiku.

Mám s tím trochu problém. Zdá se totiž, že to tak úplně nesouhlasí s Biblí a že Bůh si za starých časů izraelských jako i dnes hledá především lidi, kteří budou oplývat jinými kvalitami než pouhou ochotou pracovat na Boží vinici až do úmoru. Nevěřím tomu, že Bůh vychovává své děti, aby měl otroky pro práci na poli.

Podíváme se tedy společně právě na případ Gedeona.

Apoštolové řekli Pánu: „Dej nám více víry!“ (Lk 17:5)

Říká se, že peníze sice nejsou všechno, ale to „všechno“ se za ně dá koupit. Myslím si o pravdivosti onoho úsloví své, ale chci ho použít jako ilustraci – peníze jsou totiž druhem bohatství, který je skutečně dobrý k veliké spoustě věcí. Jen o dvou věcech Bible říká, že jsou vzácnější a lepší než ryzí zlato. To znamená, že užitek z těch věcí je veliký, že z nich člověk má prospěch ve všem, co dělá, téměř v každé oblasti svého konání. Ty vzácnosti mají jméno – jedna se nazývá moudrost a druhá víra.

Jenže ta záležitost věření je taková jakási podivná. Apoštolově přišli za Pánem a jeden by si mohl říct, že nemohli žádat lepší věc, ale jen se podívej dál, jaká studená sprcha je přivítala v odpověď! Jak se tedy něco takového dá získat? „A není víra v Boha něco naprosto iracionálního?“ namítne každý kovaný ateista, „cožpak není třeba odložit rozum, aby člověk mohl uvěřit?“ A vůbec, co to vlastně taková víra je?

Domácnosti jsou v plné polní. Stav nejvyšší mobilizace. Kdo by se snad chtěl vyhnout práci, přísný trest ho nemine. Nekázeň ve vlastních řadách nemůže žádný velitel trpět.

Menší děti jsou odveleny do bezpečí. Nesmějí stát v cestě, až to vypukne. Hry musí počkat. Jen ať drobečci sedí tiše, aby je nevyplašili. Kreslit si? Dělejte si, co chcete, avšak zůstávejte na pozicích vám vymezených.

Bylo nebylo, a bohužel spíš bylo než nebylo, že v jakési kotlině v té nesmírně rozsáhlé zemi jménem Vesmír žil byl pan Malomyslný. Nebyl to žádný chudák, tenhle pan Malomyslný. Měl dům a nebyl to žádný holobyt, dobrou práci, co na sebe i co do úst. Ba, dalo by se říci, že pan Malomyslný byl celkem bohatý člověk.

Pan Malomyslný měl ještě jeden poklad, který mu byl nadevše vzácný – svůj pytel starostí. Divíte se, že říkám poklad? Inu, pan Malomyslný si ho zcela jistě velmi cenil – vždyť o něm každý den přemýšlel, přemítal o všech špercích a vzácných kamenech, které v něm má ukryté, a když mohl, hovořil o něm s velikým zanícením. A kde je srdce člověka, tam je jeho poklad.

Zdál se mi zvláštní sen. Tehdy jsem uviděl obrovskou vodní pláň, kterou křižovaly nejrůznější lodě. Některé se ztrácely za každou větší vlnou, u jiných se zdálo, že se svým stožárem dotýkají oblohy.

Sledoval jsem jejich ruch se zaujetím, přesto jsem nerozuměl ničemu z toho, co jsem viděl. Mohl to být snad nějaký závod? To by byli účastníci jaksi podivně nevyvážení. Či snad přehlídka? Ale proč není v dohledu žádná pevnina ani davy lidí, kteří by ji obdivovali? Ne, ne, tady zkrátka něco nehraje.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že se k tomu všem jaksi vznáším nad vodou. Krajně neobvyklé.

Ježíš jim odpověděl: "Amen, amen, pravím vám, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu. (Jan 8:34)

Jenomže hřích je naprosto prázdný, a proto člověku přestane po nějaké době stačit a je potřeba ho prohloubit, abychom ještě alespoň na chvíli mohli mít pocit, že nám něco přináší a není jenom zbytečnou špínou. Jak často si držíme hrozné věci ve svém srdci, pouze kvůli malému kousku té či oné činnosti, o kterém máme dojem, že nám něco skutečného dává! A přestože zbytek hříchu nás ničí, rozleptává a okrádá nás o všechno, stejně tolikrát vůbec nejsme schopní se ho vzdát!

Ať tvé srdce nezávidí hříšníkům, ale ať horlí pro bázeň před Hospodinem po všechny dny. (Přísloví 23:17)

Kniha Přísloví mluví o každodením dění kolem nás. Je napsána pro především pro mladé lidi a zůstává aktuální i pro současný svět a jeho technicky vyspělou civilizaci. Jedním z důležitých témat knihy přísloví je zbožnost.

Anebo je království nebeské jako když obchodník, který kupuje krásné perly, objeví jednu drahocennou perlu; jde, prodá všecko, co má, a koupí ji. (Mt 13:45–46)

Povyprávím vám jeden příběh. Není můj, ukradl jsem ho. Ale skutečně se stal.

Je to příběh o jedné církvi v Oregonu, která chtěla zasáhnout lidi v univerzitním kampusu přes ulici. Začali se modlit, aby jim Pán pomohl studenty získat.

Jednoho nedělního rána přišel do zaplněného sálu na bohoslužbu nějaký mladík z koleje. Byl bosý, měl dlouhé vlasy a na sobě tričko. Všechna místa už byla obsazená, a tak si to namířil uličkou mezi správně oblečenými, nádhernými křesťany a posadil se na zem před první lavici. Místností se začal šířit neklid. Po chvíli jeden ze starších svatých povstal ze své lavice a pomalu šel uličkou dopředu. Napětí vystřídalo neklid, když shromáždění očekávalo, že ten starý, důstojně vyhlížející muž vyvede mladíka ven. Jenže pak se stalo něco, co se navždy podepsalo na životě oné církve. Se značnou bolestí a těžkopádností kvůli svému věku a stavu svých kloubů se ten starý muž posadil na zem a zaujal místo na koberci vedle onoho studenta. V sále nezůstalo jediné oko suché.