Studnice

Měli jsme vám tuhle neděli ve sboru kino. Motivační, jak jinak. Ach jo.

Potápěla se v něm loď. V bouři. V beznadějné situaci. Když tu svitla naděje – poblíž se zrovinka nacházela profesionální záchranná lodička jménem Corpus Christi se čtyřiadvaceti čluny na palubě. Nejdřív to vypadalo jako snadná záležitost, jenže pak, ouha, zjistilo se, že z oné záchranné lodi přijde helfnout jen pár mužů, schopných spustit ze všech člunů pouhé tři. Ostatní měli zrovinka v podpalubí dýchánek s čajíčkem, odbornou diskusí na téma „Kterak zachránit tonoucího“ a bohoslužbami. Pak už jen následovaly dojemné záběry na hynoucí nebožáky, srdcervoucí hudba a závěrečná motivační řeč.

Nemám takovéhle filmy rád. Chápu, co se nám snaží sdělit, ale myslím si, že celý ten obraz je dost nevhodný a zamlčuje minimálně dvě podstatné věci.

Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství. (Mt 5:7)

Dneska se nebudu snažit psát nějaký sofistikovaný výklad či kázání. Budu vyprávět. To proto, že to nejspíš bude mnohem lepší…

Moje babička prožila téměř celý život v jednom malém městečku v pohraničí. Společně s dědou tam mají takový malinký „statek“ s nějakým tím zvířectvem, kde bydlí snad už odnepaměti. Tedy alespoň od mé nepaměti. Navštěvují zdejší malinký sboreček evangelické církve (o kterém by nejspíš každý řadový člen mé církve prohlásil, že je to sbor mrtvý), a podle toho, co jsem slyšel, je moje babička duší toho malého společenství. Až ona zemře, bude to nejspíš konec i toho sborečku.

Vlastně nebyla až tak tlustá.
Jasně, ideální míry a tvář budoucí modelky rozhodně neměla, ale přezdívku, kterou jí ve třídě říkali, si nejspíš nezasloužila.

Jmenovala se Dáša, ale téměř všichni kluci i většina holek jí říkali jinak.

Tlustoprdka.

Petr se toho nikdy neúčastnil. Ne že by byli s Dášou kdovíjací kamarádi, to ne, skoro vůbec ji neznal – jen mu to vždycky přišlo hloupé a hodně necitlivé.

Až dneska. Dneska se dal strhnout. Říkali jí tak všichni.

A ona skutečně nebyla úplně nejhubenější.

Milý bratře Davide,

V úvodu tohoto sdělení Ti přejeme milost a pokoj od Boha otce i Pána Ježíše Krista. Rada církve se na svém zasedání dne 25. 2. 2010 zabývala Tvým dopisem v záležitosti Aleše France ze dne 26. 1. 2010.

Odpověď na Tvé dotazy není jednoduchá, neboť celá záležitost vyloučení Aleše France proběhla v plné kompetenci sboru. Předkládáme odpovědi na Tvé otázky a stručné stanovisko RC:

Já vím, já to vím, křičela na všechny strany zvednutá ruka Aničky Novákové, když si Honza sedal se špatně skrývaným znechucením zpátky do lavice. No tak co, nevzpomněl jsem si, drtil mezi zuby, kdo se má taky učit tyhle voloviny – vždyť je to stejně k ničemu.

„To je ale kráva, co?“ naklonil se ke svému sousedovi, když sledoval, jak Nováková pohotově vysypává odpověď na záludnou otázku, která ho nachytala na jeho pěti švestkách. „Nána jedna podlézavá,“ přisadil si, „trapná šprtka.“

A Péťa, jeho soused, měl sice dost rozumu na to, aby uprostřed hodiny, kdy slečna učitelka sledovala ostřížím zrakem každé šustnutí, nezačal spřádat nitky podobné konverzace, ale když došlo na věc, myslel si přesně to samé.

Otravná šprtka.

…neboť hřích je porušení zákona. (1 J 3:4)

Co se vám vybaví, když se řekne „hřích“? Víte, co to je a proč že se to pánu Bohu tak strašně nelíbí? Nebo se vám někdy zdá, že „hřích“ je jakýsi nejasný pojem s nepříliš ostrými hranicemi, který si každý může přihnout, jak se mu zlíbí?

Často míváme zkreslené představy o tom, co je to hřích, a to i přesto, že nadšeně svědčíváme o tom, že Ježíš z toho… no však ty víš… hříchu vysvobozuje. Už jsem na toto téma slyšel leccos – jak ze strany věřících, tak nevěřících – „hřích je to příjemné, co vám pánbíčkáři nechtějí dopřát“, „hřích je ‘minutí se cíle’, takže když neděláte přesně to, co pro vás Bůh naplánoval, hřešíte” a podobně.

Podívali bychom se tedy společně na to, co je to hřích a jaká je za něj odplata.

Mojžíšovi řekl: `Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.´ Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává. (Ř 9:15–16)

Když se budeme zabývat vyvolením, zjistíme, že se věnujeme jednomu z nejurážlivějších učení, jaké se v Bibli vůbec nachází (horší je snad už jen učení o zákonu a milosti). No představte si to, ten Bůh si totiž dovoluje dělat jakési rozdíly mezi lidmi, tomuhle požehnat víc a tomuhle zase míň – a to navíc někdy naprosto bez ohledu na naše (jistě značné) zásluhy a z důvodů, které se nám většinou neobtěžuje oznámit, a když už ano, občas zjistíme, že vůbec neměly co do činění s dotyčným člověkem či jeho skutky. Že třeba požehnal vašemu sousedovi panu Otravnému, a to jen a jen proto, že jeho pra-pra-praⁿ-dědeček byl náhodou král David. A vy, zbožní a oddaní věřící, utřete nos. Zkrátka, přijde nám to nespravedlivé.

Podívali bychom se tedy trochu blíže na to, co Bible učí o vyvolení a jaké z toho pro nás plynou důsledky.

Žil byl jeden malý chlapec, který ze všeho nejvíc miloval jiskry a ohníčky.

„Péťo,“ říkávala mu maminka, „ne že mi budeš brát sirky jako minule.“

Ale on ji neposlouchal, a když na chvíli někam odešla, zase začal vykřesávat jiskřičky a dívat se do plamínků.

Ani když se jednou stalo, že od jeho ohníčku chytil balík slámy, který měl táta ve stodole, a rodiče ho uhasili až na poslední chvíli, nedal si říci.

„Jen mě tak straší,“ myslel si, „moje malé ohníčky přece nemůžou nic moc dokázat, vždyť jsou tak nepatrné.“

Až jednoho dne udeřila kosa na kámen…

Ať vaše láska zesílí,
ať projde všemi bouřemi,
ať plamen jen ji zakalí,
ve zlý den ať se nezlomí.

Ať skotačení pramínků
v mocný proud se promění
a jak záplava zakryje
jak křivdy, tak přestoupení.

Za dvacet let,
až odplynou vody
a slunce uběhne maraton,
kde skončí svět,
jaké sklidíš plody,
co ti zůstane na beton?