Studnice

Jsem skaut. Nebo jsem aspoň býval. To mimo jiné znamená, že jsem minimálně jednou měsíčně chodil na výpravy a v létě jezdil na tábor. Na táboře, milé děti, zkrátka nemáte k dispozici veškeré pohodlíčko, na jaké jste možná zvyklí doma – spíte na dřevěné pryčně ve spacáku, jídlo se vaří v polní kuchyni a papá z ešusů, na záchod musíte na latrínu a občas jste delší dobu špinaví a zpocení a nejde s tím nic dělat – ale zato má tábor jiné výhody.

Když jsem trošku povyrostl, začali jsme s ostatními rovery (starší skauti) jezdit na puťáky, což je, milé děti, ještě o něco drsnější záležitost. Pamatuju se na svůj první puťák. Neměl jsem dobré boty a já bloud jsem si jako obvykle nabalil spoustu záložního oblečení (no co kdybych zmoknul, že). A pak jsem na kopcích málem vypustil duši. Bolely mě nohy a batoh byl tak těžký, že jsem myslel, že chcípnu nebo budu muset potupně skončit dřív a jít někde na vlak. Večer jsem byl utahaný jako pes. Ale došel jsem.

Milý deníčku, tak ti mě dali do kázně. Prý jsem utrhač neboli moderně česky pomlouvač.

Napsal jsem totiž o pastorovi svého sboru, že lhal (což udělal, a to nikoli v nějaké bezvýznamné věci; navíc přidal ještě pár dalších lží v průběhu celého procesu „řešení“). Dále jsem o něm prohlásil že používá křivá obvinění (což také udělal a nejen v mém případě). A navíc jsem použil poměrně expresivní výraz „odporné praktiky“ pro popis jednání, kterému byli vystaveni v podstatě všichni lidé, kteří rozhodně nesouhlasili s plánovanými Kurzy Alfa v našem sboru (myšleno to bylo ve smyslu „jednání, které se mně a věřím i Bohu hnusí“; opět se jednalo především o haldu nepodložených obvinění a výčitek nahrnutých na hlavu dotyčných lidí, společně s poměrně nevybíravými výzvami k opuštění sboru, kde tito lidé leckdy prožili půlku života).

Takže deníčku, pokud tě zajímají podrobnosti, najdeš v příloze jednak elaborát čtený při příležitosti mého káznění (zde), a také poslední dopis odeslaný v této věci starším, doplněný o pár poznámek, které vyplynuly z rozhovorů se dvěma lidmi po odeslání dopisu (zde). A protože se s tím vším pojí ještě pár dalších otázek, které většinou začínají na „proč“, pokusím se ti je vysvětlit.

„Á, už jste konečně tady, říkal jsem si, kdy asi přijdete. Tak šup, šup, sundejte si kabáty, večeře je na stole.“
Obličeje chlapců, od nejstaršího vytáhlého čahouna po nejmladšího benjamínka, trochu zrozpačitěly. „Víš, tati, my nemáme moc času.“
„Ale no tak, vždyť vás v poslední době vídám tak málokdy. Aspoň na chvilku si odpočiňte a jestli budete potřebovat s něčím pomoct, můžeme to probrat po večeři.“
Další rozpačité pohledy a krčení rameny. „Ale tati,“ leze z nejstaršího jako z chlupaté deky. „To ty jsi nám přece dal tu zprávu, kterou chceš, abychom předávali ostatním, a ještě tolik lidí ji neslyšelo. A tolik věcí je třeba udělat a změnit.“
Ostatní hlavy souhlasně přikyvují, nepokojné ruce už už otevírají dveře na ulici a malý Pedro tiše míří do komůrky, kde se chlapci po celý den jeden po druhém věrně střídají.
„Je to přece, tati, pro tvoji slávu,“ dodá nejstarší s jiskřičkou naděje v očích a chystá se k odchodu.

A větry budou vát a muži bojovat
a vlnobití pokloní se krásné Loreley.

„Ty už jsi doma, tati?“
„V celé své kráse. Ale ty vypadáš nějak posmutněle, synku.“
Ticho.
„Copak? Pořád přemýšlíš o Trudi?“
„Jak tohle víš? Neřek’ jsem ti ani slovo!“
„Inu,“ pousmál se táta, „jednak jsi hloupý, když si myslíš, že se v takové malé díře jako tady něco utají. A kromě toho, jestlis nezapomněl, máš ještě sestru.“
„Výjimečně upovídanou,“ ucedil mládenec znechuceně.
„Možná. Ale kvůli čemu se trápíš?“
„Víš, já ji mám celkem rád a je mi s ní dobře,“ mladík sklopil oči k zemi, „ale…“
„Ale není to žádná Loreley, viď?“ zaznělo po chvíli do trapného ticha.
„Ne, není.“ Tohle znělo zahanbeně.
„Já jsem Loreley znal, a když o tom tak přemýšlím,“ pousmál se, „i ty jsi ji viděl.“
„Jak to myslíš znal?“ vyhrkl chlapec. „Copak to není jen legenda?“
„Ale jistěže je. Jenže ta legenda i všechny ty písně byly pro jednu skutečnou, žijící osobu. Pro děvče. Pro ženu. Pro Loreley. A tu jsem znal.“

Když máme ty Vánoce…

Ale popořádku. Je tomu už nějaký ten čas, co mě pár lidí žádalo, jestlipak bych nenahrál pár svých písniček či překladů pro potěchu ucha a duše a tak vůbec. Cvičení a následné nahrávání zabralo nakonec mnohem víc času, než jsme původně počítali, ale nahrávky jsme nakonec spáchali a že budou ty Vánoce, můžete si je zde stáhnout. Předem upozorňuji, že jde o první pokus něco takového vytvořit, tedy rozhodně nečekejte nic moc světoborného – ale písničky jsem vždycky mnohem raději hrál pro radost než pro výkon, a radost to někomu bezesporu udělat může.

Vřelé díky Danovi Zemanovi z TWR za spoustu trpělivosti při zvukařské práci s neznalými amatéry.

Každému z vás říkám na základě milosti, která mi byla dána: Nesmýšlejte výš, než je komu určeno, ale smýšlejte o sobě střízlivě, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh. (Řím 12:3)

Nejspíš se i vám a bohužel i v křesťanských kruzích již stalo, že jste byli varováni před strašlivým nebezpečím špatného sebehodnocení. Jak je hrozné, že se tolik lidí dnes nenávidí, tolik jich se sebou není spokojených, tolik si jich nepřijde dost hezkých nebo schopných.

A pak (dvakrát bohužel) většinou následuje rada léčit podobné neduhy pomocí chvály: „Hele, tak běž a řekni támhle té tlusté ošklivé holce, že se ti celkem líbí, aby neměla mindráky.“ (Nic proti tlustým ošklivým holkám, nicméně je třeba si přiznat, že i takové na zemi jsou a jejich hodnota tedy musí spočívat v něčem jiném než fyzické kráse, která koneckonců za pár let zvadne i u těch krásných a štíhlých.)

Zvláštní je, že Písmo naopak před nebezpečím nízkého sebehodnocení nijak zvlášť nevaruje, ba dalo by se říct, že ho spíš považuje za docela dobrou věc.

A tak jste svou tradicí zrušili slovo Boží. (Mt 15:6)

Zákonictví se nachází na poměrně dlouhém seznamu různých hříchů, ze kterých jsem byl už také obviněn. A skutečně k němu mám jako asi každý člověk nemalé sklony. Přesto jsem se v případě každého takového obvinění dost divil a přemýšlel jsem, odkudže dotyčný človíček vzal svoji definici zákonictví.

Totiž abychom si rozuměli, většinou to bylo v případě, že jsem na onoho „křesťana“ vytáhl nějaké to Boží přikázání s tím, že když si říká křesťan, tak by se podle něj měl taky chovat. „I ty zákoníku,“ zněla leckdy odpověď, „vždyť ty vůbec nechápeš milost.“ Pastor našeho sboru třeba používá slovo „spravedlnost“, jako by to byla téměř nadávka, a pro „lidi, kteří chtějí prosazovat spravedlnost“ má politování jako pro chudáčky, kteří doposud nepochopili, o čem že ta milost je.

Já se pak dívám do Bible a uvažuji, z čeho vlastně Pán Ježíš ty zákoníky ohledně přikázání káral – že by z nemístné horlivosti při dodržování Božích přikázání? Z toho, že je poslouchali příliš důsledně? Chtěli je učit druhé a prosazovat? Ale kdeže. Podívali bychom se tedy společně co není zákonictví, co je zákonictví a z čeho plyne.

Noé věřil, a proto pokorně přijal, co mu Bůh oznámil a co ještě nebylo vidět, a připravil koráb k záchraně své rodiny. Svou vírou vynesl soud nad světem… (Žd 11:7)

Čas od času se setkávám s jednou velmi oblíbenou námitkou proti víře a Boží spravedlnosti: „Ty hele, a co chudáci pralesní Hotentoti, jak ti mají uvěřit?“ Abych pravdu řekl, ani jednomu z dotyčných tazatelů nevěřím, že by jim nějak zvlášť záleželo na nebohých domorodcích skrytých v hloubi džungle. Ba ne. Domnívám se, že jim jde především o sebe samé a připravují si půdu pro obhajobu založenou na špatných okolnostech.

Takový Hotentot by se totiž mohl před Božím soudem hájit takto: „Když já jsem chtěl uvěřit, ale moje okolnosti, v těch to nešlo.“ A když se podíváme kolem, je právě tohle častá a oblíbená obhajoba všemožných špatných skutků a jednání: „Já jsem chtěl, ale neměl jsem na výběr.“ A s tou stejnou obhajobou se náš rádoby obhájce Hotentotů hodlá dostavit před Boží trůn.

Dřív jsem si myslel, že Bůh na takové někdy až ubohé námitky nehodlá nijak reagovat, ale později mi došlo, že Písmo má na tuhle námitku jednoduchou a naprosto spravedlivou odpověď a hodlá se jí vážně a velmi svědomitě věnovat. A na to bychom se společně podívali.

Mám velmi rád jednu píseň od skupiny Klíč – jmenuje se „Omnia vincit amor“ (Všechno přemáhá láska). Zpívá se v ní mimo jiné i to, že když zlý trubky troubí a vítězí zášť, když nad lidskou láskou roztáhli plášť, tak právě tehdy kdosi krví napsal onen vzkaz – Omnia vincit amor. Ta stejná píseň má i refrén, který zní:

Když ji zpívám, vynechávám třetí verš refrénu, místo něj dělám jakési rozpačité hmm, hmm. A jednou při zpěvu právě této písničky se mne můj nejlepší skautský přítel optal, jestlipak mám s tím veršem nějaké morální problémy, neb si všiml, že ho jaksi nezpívám.

Opáčil jsem, že si prostě tu věc, o které verš zpívá, nepřeju. Nechci, aby všechny pány vzal ďas, ano, i když je to mnohdy verbež a pakáž a tlupa zlodějů, nechci.

Podle tradice napsal Tao Te Ťing moudrý Lao’c, archivář na dvoře vládce země Čou, tedy člověk, který se dnes a denně setkával s problémy a potížemi při správě státu. A podle toho vypadá i celá kniha – je to především průvodce pro vládce a správce země, ačkoli i leckdo jiný z něj může načerpat užitek. Při čtení se mi vybavoval jiný podobný text, na který jsem nedávno narazil – Vita Caroli od Karla IV., který v úvodu vlastního životopisu také dává rady svým potomkům a nástupcům, kterak se chovat a vládnout (část druhé kapitoly je v příloze).

I Lao’c tu jedná podobně a všímá si podobných věcí – ukazuje, že ani vládce není samozvaný pán, ale je odpovědný čemusi vyššímu, že nemůže úspěšně vládnout, pokud sám nebude mít morální kvality, které by chtěl po poddaných, a že jestli chce mít v zemi pokoj, musí poddaným nechat svobodu a nesmí každou hloupost vynucovat vládní mocí. A mám za to, že leckterá z jeho rad je moudrá a případná a byla by k užitku nejen všemožným dnešním vládcům, ale i obyčejným lidem.