Studnice

Já vím, já to vím, křičela na všechny strany zvednutá ruka Aničky Novákové, když si Honza sedal se špatně skrývaným znechucením zpátky do lavice. No tak co, nevzpomněl jsem si, drtil mezi zuby, kdo se má taky učit tyhle voloviny – vždyť je to stejně k ničemu.

„To je ale kráva, co?“ naklonil se ke svému sousedovi, když sledoval, jak Nováková pohotově vysypává odpověď na záludnou otázku, která ho nachytala na jeho pěti švestkách. „Nána jedna podlézavá,“ přisadil si, „trapná šprtka.“

A Péťa, jeho soused, měl sice dost rozumu na to, aby uprostřed hodiny, kdy slečna učitelka sledovala ostřížím zrakem každé šustnutí, nezačal spřádat nitky podobné konverzace, ale když došlo na věc, myslel si přesně to samé.

Otravná šprtka.

…neboť hřích je porušení zákona. (1 J 3:4)

Co se vám vybaví, když se řekne „hřích“? Víte, co to je a proč že se to pánu Bohu tak strašně nelíbí? Nebo se vám někdy zdá, že „hřích“ je jakýsi nejasný pojem s nepříliš ostrými hranicemi, který si každý může přihnout, jak se mu zlíbí?

Často míváme zkreslené představy o tom, co je to hřích, a to i přesto, že nadšeně svědčíváme o tom, že Ježíš z toho… no však ty víš… hříchu vysvobozuje. Už jsem na toto téma slyšel leccos – jak ze strany věřících, tak nevěřících – „hřích je to příjemné, co vám pánbíčkáři nechtějí dopřát“, „hřích je ‘minutí se cíle’, takže když neděláte přesně to, co pro vás Bůh naplánoval, hřešíte” a podobně.

Podívali bychom se tedy společně na to, co je to hřích a jaká je za něj odplata.

Mojžíšovi řekl: `Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.´ Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává. (Ř 9:15–16)

Když se budeme zabývat vyvolením, zjistíme, že se věnujeme jednomu z nejurážlivějších učení, jaké se v Bibli vůbec nachází (horší je snad už jen učení o zákonu a milosti). No představte si to, ten Bůh si totiž dovoluje dělat jakési rozdíly mezi lidmi, tomuhle požehnat víc a tomuhle zase míň – a to navíc někdy naprosto bez ohledu na naše (jistě značné) zásluhy a z důvodů, které se nám většinou neobtěžuje oznámit, a když už ano, občas zjistíme, že vůbec neměly co do činění s dotyčným člověkem či jeho skutky. Že třeba požehnal vašemu sousedovi panu Otravnému, a to jen a jen proto, že jeho pra-pra-praⁿ-dědeček byl náhodou král David. A vy, zbožní a oddaní věřící, utřete nos. Zkrátka, přijde nám to nespravedlivé.

Podívali bychom se tedy trochu blíže na to, co Bible učí o vyvolení a jaké z toho pro nás plynou důsledky.

Žil byl jeden malý chlapec, který ze všeho nejvíc miloval jiskry a ohníčky.

„Péťo,“ říkávala mu maminka, „ne že mi budeš brát sirky jako minule.“

Ale on ji neposlouchal, a když na chvíli někam odešla, zase začal vykřesávat jiskřičky a dívat se do plamínků.

Ani když se jednou stalo, že od jeho ohníčku chytil balík slámy, který měl táta ve stodole, a rodiče ho uhasili až na poslední chvíli, nedal si říci.

„Jen mě tak straší,“ myslel si, „moje malé ohníčky přece nemůžou nic moc dokázat, vždyť jsou tak nepatrné.“

Až jednoho dne udeřila kosa na kámen…

Ať vaše láska zesílí,
ať projde všemi bouřemi,
ať plamen jen ji zakalí,
ve zlý den ať se nezlomí.

Ať skotačení pramínků
v mocný proud se promění
a jak záplava zakryje
jak křivdy, tak přestoupení.

Za dvacet let,
až odplynou vody
a slunce uběhne maraton,
kde skončí svět,
jaké sklidíš plody,
co ti zůstane na beton?

Buď rozhodný a udatný… (Joz 1:6)

Když se blížily Davídkovy druhé narozeniny, řekli jsme si, že jakožto milující rodiče bychom mu měli zakoupit nějaký ten dáreček – no a pro přerostlá batolata se už od stvoření světa nejvíc hodí téměř jakékoli hračky. I vydal jsem se s manželkou i s dítětem do největšího brněnského hračkářství…

…a už to znovu neudělám, tedy aspoň ne do doby, než mrňous trochu povyroste. Jako kdybych držel na vodítku malého vzteklého pejska. „Jé, trrtor,“ (rozumějte, „traktor“), „masinka,“ „motoka“ (za druhé „o“ doplňte „r“) a bohužel i čtyřkolových silničních dopravních prostředků byl takový výběr, že kdybychom ho za použití nemalé síly neodvedli pryč, asi by se v nich přehraboval dodnes. Myslel jsem si, že když půjde s námi, tak si bude moci vybrat něco, co se mu líbí, ale zjistil jsem, že takového rozhodování zkrátka není zatím vůbec schopen.

U malých dětí to chápeme – teprve se musí naučit volit a rozhodovat mezi spoustou různých možností. Ale jak často se to týká i nás dospělých – nejsme schopni se rozhodnout, a když už nějaké rozhodnutí uděláme, často v něm nevytrváme, první nesnáz a obtíž nás až příliš snadno vykolejí z nastaveného kurzu.

Podívali bychom se tedy společně na rady, které nám Bible dává, abychom navždy nezůstali jen pláštěm, který se nechá unášet větrem, ale dokázali pevně stát za svými rozhodnutími. Zde jsou: (1) Nebuď blázen – nech si poradit. (2) Nejednej ukvapeně – buď rozvážný. (3) Neboj se lidí – boj se Boha.

Píše se rok 1623, a Jan Amos Komenský v jedné z nejtěžších chvil svého života, kdy musel opustit milovanou vlast a jeho manželka i oba synové zemřeli na mor, tvoří snad své nejznámější dílo, Labyrint světa a ráj srdce. Vykreslil v něm poutníka, který si chtěl projít svět, aby si mohl vybrat své budoucí povolání, ale všude nachází jen šalbu, klam, podvody, špatné příklady a zmatek. A ačkoli se některé věci od té doby změnily, budete nejspíš překvapeni, kolik z Komenského popisu vůbec nezastaralo a platí i dnes možná více než kdy jindy. A že i dnes je jediným spolehlivým útočištěm právě onen ráj srdce.

Od roku 1623 uplynulo už docela dost vody a jazyk, mrška jedna, se pořádně změnil, takže číst Komenského dílo v originální češtině je už pomalu práce jen pro otrlé povahy. Protože ale stojí rozhodně za to, můžete si ho zde stáhnout „přepsané“ do moderní a srozumitelnější češtiny. Kniha je ke stažení v příloze ve formátu pdf.

V oněch dobách, kdy zlý obr Diabolus osnoval zkázu města Duše, sepsal jistý kronikář jménem John Bunyan (možná znáte některá z jeho dalších děl – například Poutníkovu cestu) historii bojů a válek o ono město – jak bylo nejprve lstí a záludným útokem dobyto, když byli ještě jeho občané nevinní a čistí jako padlý sníh, jak ten zloduch vše dobré ve městě převrátil a zkazil, i jak dobrý král Šaddaj vyslal svého syna Immanuela na pomoc nebohému hynoucímu městu, městu již tak zkaženému, že si nabídnuté dlaně a pomoci ani nevážilo, ale postavilo se jí se zbraní v ruce na odpor.

Ale už dost prozrazování, přečtěte si příběhy oněch dnů koneckonců sami, stojí to určitě za to. Kniha je ke stažení v příloze ve formátu pdf.

Autorem kázání je C. H. Spurgeon, originál je zde.

A otec toho chlapce ihned se slzami vykřikl: „Pane, já věřím! Pomoz mé nevíře!“ (Mk 9:24)

Minule jsme se zamýšleli nad cestami, po kterých víra vchází do duše. „Víra je ze slyšení.“ Je mým radostným přesvědčením, že minulou neděli skutečně zavítala k mnohým a že se mohli odhodlat k plné závislosti na Pánu Ježíši Kristu co se týká spásy jejich duše. Každý dobrý pastýř ale ví, že nejpečlivěji by se měl starat o čerstvě narozené beránky, a tak se mi zdálo vhodné, abychom dnešního rána přemýšleli o těch, kdo teprve nedávno uvěřili v Krista, a pokusili se je posílit a pomoci jim ve vážných zkouškách, které často provázejí jejich současný stav, kdy jsou ještě velmi slabí.