Vítej, poutníče. Odlož si svou hůl a setřes prach ze svých šatů, tady si můžeš odpočinout. Kéž by se Ti tyto stránky staly takovou studnicí vody živé, abys mohl pít a už nikdy nemít žízeň. To bych Ti z celého srdce přál.


1. 12. 2017

Dnes se vám narodil

Lukáš Makovička, Biblické
35x přečteno

Matouši, můj synu,

nejspíš se divíš, proč ti najednou posílám dopis. Ano, přiznávám, že za ta léta, co pobýváš v Kafarnaum, jsem ti neodpověděl na jediný list. Nerozešli jsme se tehdy dvakrát v dobrém a já jsem nedokázal zapomenout.

Ale proč ti píšu: Říká se, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, a zrovna teď zavítalo do mého domu. Nedával jsem pozor a na ulici mě ošklivě srazil a pokopal kůň. Mám zlámaných mnoho kostí, i teď, když ti píšu, se kroutím v bolestech, a lékaři mi nedávají mnoho času.

Dnes se vám narodil
Po 18. 9. 2017

Zítra vpodvečer přijde konec světa

Článeček píšu jako reakci na zapůjčenou knihu Vytržení od Sergeje Miháľa, ale spíš než abych psal konkrétní recenzi, chtěl bych se trochu obecněji dotknout tohoto typu literatury jako celku.

Když jsem byl ještě nevěřící, jednou se mi dostala do ruky útlá knížečka, jejíž autor se snažil „napasovat“ proroctví ze Zjevení na současné události. Číslo 666 podle něj označovalo Lenina a tak. Ale jedna věc mě tam hluboce zaujala: „Víte, jak se řekne ukrajinsky Pelyněk?“ argumentoval autor u výkladu o stejnojmenné hvězdě spadlé z nebe ze Zjevení 8,11. „Černobyl.“

Chtě nechtě to na mě zapůsobilo. Na rozdíl od spousty kázání to mělo dvě věci, které kázáním zhusta chybí: bylo to přesvědčivé a bylo to aktuální. „Tý vado, v Bibli se fakt před několika tisíciletími předpověděly takové věci?“ myslel jsem si. „No tak to je bomba!“

Dnes je mi jasné, že se autor spletl – i kdyby se pelyněk skutečně ukrajinsky řekl černobyl. Jakkoli velká to byla katastrofa, rozhodně neotrávila třetinu vod na zemi.

Zítra vpodvečer přijde konec světa
St 23. 8. 2017

Kde zůstala chlouba?

Lukáš Makovička, Kázání
419x přečteno

Kde zůstala chlouba? Byla vyloučena! Jakým zákonem? Zákonem skutků? Nikoli, nýbrž zákonem víry. (Ř 3:27)

Jeden človíček, kterého si osobně vážím jako věrného a poctivého křesťana, položil během své řeči na konferenci posluchačům sugestivní otázku: „Co je to víra? Je to Boží dar, nebo náš skutek?“ Nu, byla to kalvinistická konference, takže otázka byla řečnická. Správně je to první, že.

Když kázání skončilo, šel jsem ho otravovat. Taky řečnickou otázkou. „Víš co je to falešné dilema?“ vypálil jsem na něj, a když se zatvářil rozpačitě a zjevně čul nějaký podraz, hned jsem pokračoval: „To je, když se tě zeptám, jestli jsou tyhle moje hodinky ručičkové, nebo na baterku. Žádné dilema ve skutečnosti neexistuje – ony jsou obojí a to ‚nebo‘ je tam uměle. Stejné je to i s vírou – Bible říká, že je obojí. Že je to skutek i dar zároveň.“

Podívali bychom se tedy na to, v jakém smyslu je víra skutek, v jakém smyslu je víra dar a nakonec, kde zůstala chlouba.

Kde zůstala chlouba?
28. 7. 2017

Falešné arminiánské evangelium?

Chtěl bych touto cestou zareagovat na článeček ze Zápasu o duši 129 s názvem Není jiné evangelium. Podotýkám, že mezi kalvinisty mám jinak spoustu dobrých známých i přátel, ale v tomto případě se mi už trochu otvírala kudla v kapse.

Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. (Ř 10,9)

Rád bych na prvním místě vyjasnil, že pokud jde o evangelium, jsem taktéž poměrně „netolerantní“, a ještě to drze přiznám. Protože tady jde o život – a to o ten věčný.

Nesmím k němu nic přidávat, vždyť apoštol Pavel říká, že i když se k tomu přidá prosté „no a navíc se ještě musíte nechat obřezat“, ruší se tím základní myšlenka spasení jedině z milosti. A nesmím z něho ani nic ubírat. Třeba dneska se nám tam moc nehodí pokání, protože „Ježíš tě miluje a má plán pro tvůj život“ zní líp bez toho otravného „ale musíš udělat pokání a začít ho poslouchat“ – a pokud ne, je tam ještě otravnější doložka o soudu a věčném trestu.

A vlastně právě proto u čtení tohoto článečku ze ZoDu švýcarská kudla v mojí kapse poněkud poskakovala.

Falešné arminiánské evangelium?
28. 3. 2014

Co máš, co jsi nedostal?

Lukáš Makovička, Ostatní
3321x přečteno

Nesmím přijít nepřipravený. Už ani nevěděl, jestli spí nebo bdí, co je skutečnost a co jen sen. Horečka vystoupala vysoko nad jakoukoli únosnou mez. Věděl, že se kolem něho míhají sluhové a služebné, přikládají mu cosi na rozpálené čelo, že se u jeho lože střídají zaklínači a každý zkouší své kejkle, občas zaslechl matčin ustaraný hlas a tichou odpověď Anchesenamon, ale vše mu splývalo v jeden dlouhý, zmatený a šílený sen.

Neví, co mají dělat, probleskovala mu horečnatými stavy jediná myšlenka. Neví, co se mnou mají dělat. Umřu tady. Nedokážou mi pomoct. A pak přísný hlas babičky Teje: „Nesmíš přijít nepřipravený.“

Ne. Nepřijde. Až položí na Anupovy váhy vše, co si přinese s sebou, uslyší Usire velikou ránu, jak jeho miska narazí na zem – i kdyby tam ten starý šakal položil místo peříčka kámen.

Jen nesmí zapomenout na nic důležitého…

Co máš, co jsi nedostal?
28. 3. 2014

Výprava do Vyšších Hádanic

Lukáš Makovička, Ostatní
2819x přečteno

Kristýnka ležela v posteli a měla opravdu špatnou náladu. A to se na dnešní den tolik těšila. Maminka svolila, že k ní smí přijít na návštěvu její nejlepší kamarádka Julie a budou si spolu moci celé odpoledne hrát.

Jenže pak se to nějak zvrtlo. Kristýnka jen na chvilku odběhla z pokoje, aby vyžebrala nějakou sladkost od maminky, a Julie si pro sebe mezitím zabrala jejího oblíbeného plyšáka Pufa.

„Ale s tím jsem si hrála já,“ vykvikla, jakmile ho uviděla v Juliinných prackách.
„Jenže jsi ho položila a odešla jsi pryč,“ opáčila neméně pohotově Julie.
„No to je tedy skvělé,“ ucedila Kristýnka a nasadila svůj nejublíženější obličej, „tak já si na chvilku odejdu a ty mi ho hned sebereš. To jsi teda pěkná kamarádka.“

Výprava do Vyšších Hádanic
Út 18. 6. 2013

Dobyvatel města

Lukáš Makovička, Ostatní
3350x přečteno

Jedním z nejlepších vojevůdců Gileadu v době největšího rozmachu říše byl Iverin řečený „Pouštní zhouba“. Jeho pouštní tažení vešlo do dějin jako legendární. S poměrně malou jednotkou nastražil sérii léček na mnohem větší rábskou armádu a po jejím naprostém rozprášení pochodoval den a noc a těsně před úsvitem znenadání přepadl Rist. Přední řady jeho vojska byly prý oblečeny do rábských uniforem a za mlžného jitra si obránci rozdíl uvědomili příliš pozdě. Říše se tak vyhnula dlouhému obléhání s velmi nejistým výsledkem. Ohledně jeho role při obléhání Rábu však panují mezi historiky rozpory…

„Je to rapl,“ seržant Nob si uplivnul do písku a úkosem pohlédl na zelenáče, který zůstal stát s otevřenými ústy. „Jednou nás všechny zabije, uvidíš.“
„Pane, se vší úctou…“ začal Danu.
„Nech si ty pány, cucáku,“ přerušil ho Nob. „Za chvíli spolu budem polykat písek a cedit krev, tak si můžeš zdvořilosti odpustit. Pro tebe Nob. Esli trváš na hodnostech, tak seržant Nob.“
„Seržante,“ opáčil po chvíli trapného ticha Danu. „Iverin má v říši tu nejlepší pověst. Všichni říkají, že to, co udělal u Ristu a předtím, bylo naprosto geniální.“
„Ale jó, vo tom žádná, chlapče,“ seržant mávnul rukou a začal se hrabat v batohu. „Chytrej, to von je. Jako pouštní kočka. Ale je to rapl. Myslí si, že vyhrávat je ta nejdůležitější věc na světě a že musí vždycky vyhrát právě on – a to nás jednou všechny zabije.“

Dobyvatel města
29. 3. 2013

Existují víly?

Lukáš Makovička, Kázání
4846x přečteno

Nedávno jsem narazil na jeden ateistický článek zabývající se otázkou Boží existence. Jeho autor argumentoval následovně:

Věřící říkávají, že přece nebylo dokázáno, že Bůh neexistuje – a proto, proč v něj nevěřit. Problematičnost této úvahy snad nejlépe ukazuje tzv. vílí argument. Víme jistě že neexistují víly? Je to dokázáno? Lidé v existenci víl dost dlouho skutečně věřili (viz. wiki). Co se stalo, že v jejich existenci věřit přestali? Jaký důkaz jejich neexistence se objevil?

Odpověď je jednoduchá: neobjevil se žádný důkaz jejich neexistence. Jak začal ve společnosti nabývat na významu racionální přístup ke světu, lidé si začali uvědomovat, že vlastně neexistují žádná hodnověrná svědectví o existenci víl (ačkoliv neověřená svědectví existovala). Neexistují po nich žádné stopy, nepotřebujeme je k vysvětlení žádných jevů či úkazů – a logický závěr z toho byl a JE, že tedy víly s největší pravděpodobností neexistují. S absolutní jistotou to však vlastně dodnes nevíme…

Nevím, jestli si toho je autor vědom, ale používá Čapkovu figuru zápasu perem č. 6 jménem „hastroš“: Místo odpůrce, jaký skutečně je, se podvrhne jakýsi světu nepodobný hastroš, načež se tento hastroš polemicky vyvrací. Osobně by mne nikdy ani nenapadlo uvádět podobný argument v otázce Boží existence. Pokud si pročtete Bibli, nikde tam nic takového nenajdete. Kromě toho jaksi vychází z nevyřčeného axiomu, že důkazů pro existenci víl je asi tolik, kolik je důkazů pro existenci Boha – což je tvrzení velmi hrubě nepravdivé.

Rád bych tedy přispěl pár poznámkami k otázce „dokazatelnosti“ Boží existence – podle toho, co vidím, co jsem slyšel a co znám. A možná dojde i na víly.

Existují víly?
22. 2. 2013

Princip pokladu

Předkládám první kapitolu z knihy Randyho Alcorna, Princip pokladu, která se věnuje biblickému učení o dávání a majetku. Knihu se dvěma menšími výhradami (které uvádím na konci) vřele doporučuji k přečtení, neb spoustu ze zmíněných věcí si dnes skutečně potřebujeme připomínat. Lze ji zakoupit například v e-knihkupectví Abdiáš.

Člověk, který dá druhým to, co si nemůže udržet, aby získal to, co nemůže ztratit, není blázen. (Jim Elliot)

Žid z prvního století jde sám, za horkého odpoledne, s holí v ruce. Ramena shrbená, sandály zaprášené, šaty promáčené potem. Ale nezastaví se, aby si odpočinul. Ve městě ho čeká naléhavá záležitost.

Odbočí do pole, aby si zkrátil cestu. Majiteli pozemku to nevadí – pocestní to mají dovolené. Pole je hrbolaté. Aby udržel rovnováhu, zarazí hůl do hlíny.

Buch. Hůl narazí na něco tvrdého.

Zastaví se, otře si čelo a znovu bodne do země.

Buch. Něco tam je a nebude to kámen.

Princip pokladu
Út 19. 2. 2013

Nemůžu si odpustit

Lukáš Makovička, Kázání
4055x přečteno

Třináctiměsíční manželství Carla a Sally bylo vždycky přinejlepším vratké. Jednoho dne Sally zjistila, že je těhotná. Nechtěla přerušit svou kariéru právničky a také se obávala mateřství, takže šla potají na potrat. Když to Carl o rok později zjistil, vybuchl a odešel z domu. Nakonec se rozvedli.

Sally potkáte o pět let později. Mezitím uvěřila v Ježíše Krista. Ale pořád zápasí s jednou zásadní překážkou. „Vím, že mi Bůh odpustil, že jsem zabila své dítě,“ vysvětluje, „ale já prostě neumím odpustit sama sobě.“ Co byste jí řekli?

Vypůjčil jsem si úvod z malé knížečky od CCEF na stejné téma, ale dál už budu pokračovat sám. Tahle otázka totiž vůbec není neobvyklá a umí být velmi bolavá. Chtěl bych na Sallyině příkladu ukázat, že ona ani nikdo jiný na zemi nemá problém si odpustit, s čím má Sally skutečný a vážný problém, jak ho ona i mnoho jí podobných lidí na zemi zkouší řešit – a nefunguje to – a nakonec, jak ho řešit má.

Nemůžu si odpustit