Mon 11. 7. 2011

Jak dlouho budeš ležet?

Jak dlouho budeš ležet?

Nic jim neslevujte, jsou líní. Proto křičí: Pojďme obětovat svému Bohu. (Ex 5:8)

Tak tohle jsou první slova, která se v Bibli zmiňují o lenosti – zdá se tedy, že ji znali už i dávno pradávno, protože je říká egyptský farao jako odpověď Izraelcům na Mojžíšovu žádost, aby lid propustil z nucených prací obětovat Hospodinu.

Tedy ne že by se farao zrovna trefil, co se samotné lenosti týká. Spíš připomíná mého synka, který, když pro něho zrovna něco nechci udělat, má po ruce jasné a zřejmé vysvětlení: „Tati, ty seš línej!“ Ono se to nabízí, že? A koneckonců ne jen našemu malému pištíkovi, tuhle taktiku jsem viděl používat i leckterého dospělého – nechceš pro mě něco udělat, ergo jsi lenoch.

Jenže lenost je skutečně ošklivá vlastnost, odporná když se vynese na povrch a ukáže ve vší své nahotě, a jako vše zlé má i svou odplatu. Podívali bychom se tedy společně co to je lenost, jaké má důsledky a jaká je rada Písma pro lenochy.

Co je to lenost?

Kdo nechce pracovat, ať nejí! (2 Te 3:10)

Ježíš tvrdil, že špatné věci vycházejí ze srdce – tam mají svůj pramen, tam je vymýšlíme a odtud vyvěrají. A nejinak je tomu s leností, i to je ve své podstatě jednoduchá, prostinká myšlenka – ale když zapustí kořeny, ovládne naše jednání a začne vydávat své ovoce, je zle.

Na první pohled to není nic tak špatného: Lenoch zkrátka nechce pracovat. A řekněte mi, kdo z vás chce? Když ráno vstáváte za tmy, máte se zvednout z teplé, vyhřáté postýlky, vyjít ven do mrazivého počasí a vykonávat zase tu samou činnost jako včera, jako předevčírem, jako před měsícem – komu by se chtělo? V takové chvíli lenochům téměř rozumíme – tedy samozřejmě až do okamžiku, kdy máme s nějakým co do činění.

Lenoch totiž nechce pracovat, je to jeho rozhodnutí, které ukul v hloubi svého srdéčka, že zkrátka makat nebude. Všiml jsem si, že se lenost dost často pojí s pýchou – člověk si říká, že on je přeci tak výjimečný, že nemůže vykonávat tu podřadnou, stále se opakující práci, jež je údělem těch obyčejných, prostých lidiček, ba ne, to přeci nemůže být jeho povinnost.

Což o to, ani to by samo o sobě nebyla taková potíž, jen kdyby lenoši taky nechtěli jíst, pít, někde bydlet a užívat si dobrých věcí jako všichni ostatní.

Nic z toho totiž nevzniklo samo o sobě – samo a rychle roste jen trní a bodláčí. A tak i pečené holuby musí někdo zabít, někdo oškubat a někdo dát do trouby, rozhodně se nestane, že by vám jen tak bez jakéhokoli zásahu začali létat do pusy. Stejně tak je tomu se vším, co máme tak rádi a bez čeho si někdy už ani nedokážeme představit život – voda nám teče až do bytu jen díky té stále se opakující, prostinké práci nějakého obyčejného človíčka, oblečení máme, protože někdo někde pracoval, aby vyrobil látku, a někdo jiný pak šil a vyráběl, v domě můžeme bydlet, protože někdo strávil hodiny a hodiny zedničením v potu tváře, pokládal cihlu za cihlou, dokud nebylo vše hotovo.

Jenže lenoch, víte, on zkrátka pracovat nebude. To je úděl druhých. Jeho to potkat nemůže a nesmí. Tak se totiž rozhodl v hloubi svého srdce.

A to ho staví před jednu zásadní potíž: Nechci-li pracovat, ale přitom chci mít všechno to dobré, co mají lidé okolo, pak mám jen jednu jedinou možnost – musím si nějak pomoct k výsledkům práce druhého člověka, a to navíc tak, aby mi dal plody svého díla a já mu za to nemusel dát vůbec nic.

Pak už náhle není divu, že každému člověku, který ráno vstává do práce a celý den dělá něco užitečného pro druhé, bude lenost odporná – dáme rádi něco dětem, které by se ještě samy neuživily, možná se i rádi postaráme o lidi, kteří z nějakého důvodu nemohou pracovat, ale starat se dlouhodobě o někoho, kdo by pracovat mohl, ale zkrátka se mu nechce, to se v nás něco vzpříčí a volá, že takhle to přece být nemá!

Jaké má lenost důsledky?

Lenoch říká: „Venku je lev! Na náměstí by mě zadávil.“ (Př 22:13)

První, co si musíme uvědomit, je, že každý hřích je lstivá a zrádná věc – a nejinak je tomu i s leností. Nebo si myslíte, že vaše srdce vám bude narovinu říkat: „Hele nebudeme makat, ať na nás maká někdo jiný“? Vážně si myslíte, že když se potkáte s nějakým lenochem, bude s vámi jednat přímo? Ba ne, on ví, že by se s dobrou nepotázal, a tak jak lenost, tak i sami lenoši používají celou sadu úskoků a podvodů.

Ten, o kterém mluví Písmo, je nejspíš nejčastější: „Ale já přece nemůžu ven! Víš, já bych chtěl, opravdu bych chtěl pracovat, ale nejde to. Na náměstí je totiž lev, obchází tam a jistě by mne zadávil, jen bych paty z domu vytáhl!“

Výmluvy.

Každý lenoch bude mít plnou pusu různých výmluv proč tohle a ono nejde, proč by tak rád chtěl, ale víte, zrovna…

Další potíž pak je, že po čase začne člověk svým vlastním výmluvám věřit, jeho vlastní líné srdce ho obelže a on pak obelhává sám sebe. Staví si před oči různá smyšlená nebezpečí, která by tváří v tvář odhodlanému pohledu nevydržela ani půl minuty, a třese se před nimi. Lenoch nakonec nemůže vyjít ven mezi lidi, protože se děsí všech možných strašlivých scénářů, které by mohly nastat, jen když vytáhne paty z domu – u nás nemáme lvy, ale pro lenocha bude přesto svět strašlivě nebezpečný, lidé zlí a ochotní člověka pro maličkosti nenávidět a házet mu klacky pod nohy.

A to vše i přesto, že kdyby se všem těm věcem, jichž se tak bojí, podíval přímo do očí a skutečně zvážil, jak asi pravděpodobné je, že se něco takového stane, či jaká asi škoda by z něčeho takového asi mohla vzejít, zjistil by, že se není čeho bát.

Jenže něco takového lenost člověku jen tak nedovolí. Nemůže. Výmluvy jsou její štít a bez něj se cítí strašlivě nahá.

<><

Jako ocet zubům a kouř očím, tak je lenoch těm, kteří ho posílají. (Př 10:26)

Netuším, jaké to je pro zuby, když se potkají s octem (a ani pro účely tohoto článečku to nebudu zkoušet), ale vím něco málo o tom, jak příjemný je kouř v očích.

Ve skautu jsme mívali čas od času slavnostní táborové ohně, a ty se vždycky musely správně a slavnostně zahájit. Což znamenalo, že se všichni postavili do kruhu kolem ohně, doprostřed vešel někdo s pochodní a za naprostého ticha s nějakou průpovědí oheň podpálil.

Pak se muselo čekat, než se oheň rozhoří. Teprve až se ukázaly první plamínky, zanotoval někdo schopný udržet čistý tón první slabiky písně „Červená se line záře“ a ostatní se více či méně úspěšně přidali.

Míval jsem tyhle začátky táborových ohňů moc rád, zvlášť to zpívání při prvních jiskérkách a plamíncích, ale co už jsem měl rád méně, byl kouř v očích. Ten si totiž nevybírá, kam půjde, ale jako onen plášť se točí s větrem, a protože kolem ohně se sedí v kroužku, někdo to zkrátka schytá. Navíc je-li onen oheň slavnostní, tak se dost dobře nemůžete sebrat a najít si jen tak jiné místo.

A kouř v očích není nic moc příjemného, ačkoli se na to dá po čase zvyknout. Štípe. Nutí člověka k slzám a ke kašli.

A podobné je to, když chce člověk nějakou práci po lenochovi. Je to velmi nepříjemné. Víte, i lenoši pracují, když mají za zády hůl, ale i tak bývá často jednodušší a nakonec i produktivnější udělat si věci sám, než se snažit donutit nějakého lenocha, aby se toho chopil a dotáhl to – člověk se při tom mnohem méně nadře.

Navíc to dává pořádnou ránu jedné touze každého lenocha, kterého trošku chytí svědomí a říká si, že by se měl změnit – takový leckdy říká: „No, kdyby mě něco nutilo.“ Jenže nutit lenocha, to je nevděčná, nepříjemná a navíc i často marná práce, je jako kouř očím a ocet zubům. Nesmíme se tedy divit, že ji nikdo nechce dělat.

<><

Lenoch jen touží a ničeho nedosáhne, kdežto pilní se nasytí tukem. (Př 13:4)

Dále, i lenoši mají touhy a žádosti, leccos by chtěli a po lecčem dychtí. To, že člověk prozahálí celé dny v posteli a nehodlá přiložit ruce k pořádné práci, ještě neznamená, že nemá chuť na jídlo a pití, či že netouží po všem tom krásném, co mají druzí lidé, či po jejich úspěších.

Ba ne, i lenoši chtějí a touží, ale Bible říká, že ničeho nedosáhnou. Když se podíváme na podstatu lenosti, mělo by nám být jasné, proč to tak je:

Pokud mám někomu svěřit nějakou práci, kterou bych po něm potřeboval, občas říkávám: „Když něco chci rychle, vím, že si to musím udělat sám.“ Mám totiž zkušenost, že téměř každá taková věc se táhne dlouho a musím se pořádně pocvičit v trpělivosti.

Oč hůře se pak domůže naplnění svých tužeb lenoch, který nebývá ochoten za věci zaplatit či udělat něco pro druhého na oplátku? Oč složitější pro něho bude získat to, po čem jeho srdce prahne, když jediný způsob, který vidí, je nějak si dopomoci k plodům práce někoho druhého? Kdo z lidí bude někomu takovému dávat rád a dobrovolně? A jak je pravděpodobné, že když my si sedneme a založíme ruce – ať už je to v obživě, výchově dětí či čemkoli jiném – najde se někdo, kdo udělá naši práci za nás?

Lenochovi se možná zdá, že docela veliká.

Jenže realita ho pak den za dnem vytrvale usvědčuje z obrovského omylu.

<><

Cesta lenocha je zarostlá trním, kdežto stezka přímých je upravená. (Př 15:19)

Tenhle obraz je také prostinký – když měl jednu zahradu lenoch a druhou pilný člověk, byl mezi nimi jasný a zřetelný rozdíl: Lenochova zahrada na rozdíl od té druhé oplývala hojností všemožného trní, bodláčí a podobného svinstva.

Proč? Copak si ho tam snad lenoch nasázel?

Ba ne, víte, lenoch pro to neudělal vůbec nic. Jenže „vůbec nic“ je přesně to, co musíme udělat, aby se na zahradě trní a bodláčí objevilo, ono totiž roste samo.

S trním a bodláčím je navíc ta potíž, že se mu nechce zůstávat v jeho původně miloučké, malinkaté podobě, ale ono, mrcha, roste dál. A když vyroste, dusí to dobré a ničí to, kvůli čemu člověk koneckonců tu zahradu má – květinky, stromky, ovoce i zeleninu.

S životem člověka je tomu podobně jako s onou zahradou – i v našem srdci ale i v životě je spousta věcí, pro které stačí „nedělat nic“, aby o ně člověk přišel či to dopadlo špatně. Bible říká, že „pro nečinnost rukou zatéká do krovu“, a člověk skutečně „nemusí dělat nic“, aby věci chátraly a obnosily se. Člověk „nemusí dělat nic“ pro to, aby se jeho srdce zaneřádilo spoustou škodlivých a špatných tužeb a přání, myšlenek i učení.

Jenže každá taková věc s sebou pak přinese potíže horší, než by znamenala práce s vytrháním plevele, opravením střechy či vyčištěním vlastního srdce. Je tu tedy zvláštní paradox, že člověk, který se chce vyhnout vší práci, si ji ve skutečnosti spíš přidělává – protože až se jednou rozhodne, že by opravdu chtěl, aby jeho zahrada nesla ovoce, možná bude muset začít znovu, podruhé vysázet to, co vinou jeho zanedbávání zahynulo, a opět léta čekat, než se urodí první plody.

<><

Lenoch si připadá moudřejší než sedm zkušeně odpovídajících. (Př 26:16)

A nakonec, lenoch si připadá strašně chytrý.

„Jen se na mě podívejte,“ chtělo by se mu někdy volat, „podívejte se, jak jsem si to skvěle zařídil – já nepracuju a stejně mám to, co vy ostatní! Nemusel jsem hnout ani prstem a mám vše, na co vy jste se hodiny a hodiny namáhali a honili se za větrem.“

A libuje si, jak si to skvěle zařídil.

„Však ono to nějak dopadne,“ šeptá mu jeho srdéčko, „vždycky to nějak dopadlo. On to někdo nakonec udělá, rodiče a přátelé nedopustí, abych strádal, stát se o mne v nouzi postará, škola mi vychová děti a pečené holuby mi pod nos nakonec někdo donese.“

A ono to opravdu nějak dopadne.

Jenže to dopadne špatně, protože s leností, s tímhle ohavným rozhodnutím žít si z práce jiných, po čase dojde trpělivost i tomu nejshovívavějšímu z lidí.

Co Bible radí lenochům?

Jdi k mravenci, lenochu, dívej se, jak žije, ať zmoudříš. Ač nemá žádného vůdce, dozorce či vládce, opatřuje si v létě pokrm, o žních sklízí svou potravu. Jak dlouho, lenochu, budeš ležet? Kdy se probudíš ze svého spánku? Trochu si pospíš, trochu zdřímneš, trochu složíš ruce v klín a poležíš si a tvá chudoba přijde jak pobuda a tvá nouze jako ozbrojenec. (Př 6:6–11)

Bible doporučuje lenochům krátký ozdravný pobyt u nějakého blízkého mraveniště.

„Vyjděte si na chvíli někam do lesa, milí lenoši,“ volá, „najděte si někde pod stromem nějaké mraveniště, chvíli si u něho sedněte a přemýšlejte. Třeba vám Bůh dá, že skutečně dojdete aspoň kouska moudrosti, a toho, co koneckonců i vám samotným přineslo do života spoustu potíží, se konečně vzdáte a odvrhnete to od sebe jako špinavé, moly prolezlé hadry.“

Ještě jednou se vrátím k naději všech rádoby-se-obrátivších lenochů: „Jó, kdyby mě něco nutilo.“ A křesťanští lenoši, víte, ti někdy s variantou něčeho takového zkouší otravovat Hospodina. Jenže jak už jsme si řekli, nutit k něčemu lenocha, dokud si v srdci ponechá ono osudné, ostudné rozhodnutí, je jako kouř do očí a ocet na zuby – a tuhle práci nikdo, ani Bůh nehodlá zastávat nijak dlouho.

Ba ne, Bible neobrací oči lenochů k nalezení nějakého schopného poháněče, obrací je k mravencům – a to právě proto, že oni žádného poháněče nepotřebují.

„Lenochu,“ volá moudrost na lidi, „copak to není jen další výmluva, že potřebuješ někoho, kdo by tě nutil? Jen další trik, jak svalit odpovědnost na někoho jiného? Jen se podívej na mravence, zdalipak nad sebou potřebuje nějaký bič? Zdalipak ho musí někdo nutit, aby si opatřoval vše, co k životu potřebuje? Jak dlouho budeš ležet lenochu? Kdy se probudíš ze spánku? Kdy si konečně uvědomíš, že pro něj není žádná omluva? Že to jen tvé rozhodnutí, nic jiného, tě zadržuje od díla?“

Nakonec, když vidí, že lidé zase neposlouchají, a dál se honí za sny o zajištění všeho dobrého na útraty někoho jiného, tiše dodává:

„Víš, chtěl jsi poháněče, budeš ho mít. Ale, lenochu, nebude se ti líbit. Bude ti v noci svírat útroby a třást ti údy, obleče tě do hadrů a sebere ti střechu nad hlavou. Ach ano, ty si myslíš, že svému osudu ujdeš, že ostatním se to možná může stát, ale tobě ne, tobě nikdy.

Ale mýlíš se. Trpělivost nakonec dojde, peníze druhých se vyčerpají, ti, kdo ochotně živili tvé nenasytné břicho, odejdou do zapomnění, a ty dostaneš svého poháněče.

Tady ho máš, lenochu, dobře si zapamatuj jeho propadlé tváře a oči bez naděje. Sebere ti všechno, po čem jsi toužil a z čeho ses radoval, a bude tě trestat hladem a chladem, hanbou i pohanou.

Lenochu, poslyš, nechceš se ještě rozmyslet? Není dobře těm, kterým vládne nouze a bída, nemají se dobře lidé, kterým dělá poháněče a nutí je každý den vstát a pustit se do práce jako všichni ostatní.

Nechceš ještě zvážit svá rozhodnutí? Nechceš se ještě obrátit?

Dokud máš čas?“