Studnice

Už jako dítě rád bych našel poklad,
prozkoumal vesmír i hlubiny všech vod,
pro uši tvé hrál tisíc krásných sonát
a mořem snů se plavil bez nehod.

V rozpuku sil já chtěl jsem moc a slávu,
nad stromy čnít a v obdivu se slunit,
zas dívku krásnou – ne tu starou bábu! –
bych moh’ se topit v milování tůni.

Pane Bože, nač tak zhurta?
Vždyť máš jablek víc jak sultán!
Had to taky myslel dobře,
nevěřil bys milé kobře?
Promluvte si blíže, zblízka,
vyjasněte stanoviska!
Necháte snad hrůzy dštění,
vždyť jde jen o nedorozumění.

Poslyš, Dejve, Saule, hochu,
přemýšlejte aspoň trochu!
Hodil kopím, to je toho!
A že dvakrát? Dej si pohov.
Kdybyste si spolu sedli,
promluvili, něco snědli,
zjistíte, že nic to není,
než malinké nedorozumění.

Pochybuj o žáru v létě,
že měsíc tiše kráčí tmou,
že oř smrti dostihne tě,
však nikdy, že chci dnes být tvou.

Pochybuj o chladu v zimě,
že noc nosí náruč snů,
že je volba těžké břímě,
však nikdy, že chci dnes být tvůj.

Ať vaše láska zesílí,
ať projde všemi bouřemi,
ať plamen jen ji zakalí,
ve zlý den ať se nezlomí.

Ať skotačení pramínků
v mocný proud se promění
a jak záplava zakryje
jak křivdy, tak přestoupení.

Za dvacet let,
až odplynou vody
a slunce uběhne maraton,
kde skončí svět,
jaké sklidíš plody,
co ti zůstane na beton?

O tuhle písničku bych se s vámi chtěl podělit, neb má moc krásná slova. V původní písni se jakási mně celkem neznámá skupina Casting crowns ptá: „Kdo jsem já, že Pán celé Země chce znát moje jméno a starat se o mé bolesti?“ A odpovídá, že to není proto, jaký jsem, ani proto, co jsem už vykonal, ale proto, kdo je On, a proto, co chtěl ze své vlastní vůle vykonat.

Svatá pravda.

Za touhle písničkou stojí krásný nápad (ne můj samozřejmě) – a ani nevím, jestli vám mám kazit to překvapení.

Ale tak jo…

Ono to totiž zpočátku vypadá, jako by celá píseň patřila spíš do žánru červené knihovny a jako by ji zpíval nějaký zhrzený milenec, jenž s nostalgickou touhou v očích přihlíží, jak jeho milá objímá někoho jiného. Jenže nic není jak se zdá a z přihlížejícího zpěváka se vyklube docela obyčejný táta na svatbě své dcery, táta, který vzpomíná na to, jak vypadala, když poprvé vykoukla na svět, táta, který zpívá o tom, jak je dnes těžké se jí vzdát, i když jí z celého srdce přeje, aby byla šťastná.

Když někde hraju tuhle písničku, občas se mne někdo optá, kdopak že to složil. A když se ten někdo dozví, že pan Kryl, bývá notně překvapen. Přeci jen, když se řekne Karel Kryl, vybaví se nám spíš jeho sžíravé protikomunistické verše, veličenstva kati, bratříčci u vrátek a další. Jenže i tuhle napsal Karel Kryl a popravdě, mně se ze všech jeho písniček líbí úplně, ale úplně nejvíc. „Beránku, děkuji, marně jsi neumíral.“

Čemu ty věříš,
přelétavý ptáčku?
Co ty máš za pravdivé,
za skutečně spolehlivé,
že nikde nespočineš,
že nikde nevydržíš,
že nikde nezůstaneš?

Kam zase letíš,
přelétavý ptáčku?
Což nemáš pokoj?
Což nemáš klid?
Místo, kde navěky
zůstaneš žít?

Písničku, kterou jsem se amatérsky snažil zachytit do not (a přeložit), složil pán jménem Yaakov Shwekey, podle dostupných informací žid jako poleno. Text vypráví skutečný příběh, který se stal za druhé světové války, kdy prchající židé museli občas své malé děti zanechat v katolických klášterech, měly-li mít nějakou šanci na přežití.

Jenže větry války pomalu přešly a jeden muž se vydal na cestu, aby přivedl rozprášené židovské děti domů. Stávalo se ale, že mu děti zapřeli, řekli mu, že tam žádné takové dítě není. Jenže kořeny, které v dětech zanechala židovská výchova, byť v útlém věku, se nedaly tak snadno vyrvat, a tak když onen člověk začal celým srdcem citovat snad nejznámější text z Tóry, „Shema Yisrael“, „Slyš, Izraeli, tvůj Bůh je Bůh jeden“, mnohé oči, které už téměř zapomněly na to, čím kdysi byly, se náhle rozpomněly.