Čt 26. 4. 2007

Vyučování o padlých andělech

Hanka Šmikmátorová, Kázání
3380x přečteno
Vyučování o padlých andělech

John Wesley, Of Evil Angels

„Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.“ (Ef 6:12)

1. Už mnohokrát jsme mohli vysledovat, že v Božím stvoření nejsou žádné trhliny či bílá místa, ale že všechny jeho části jsou obdivuhodně spojeny dohromady, aby vytvořily jednotný celek. Existuje tudíž jediný řetězec stvoření, od toho nejnižšího až po to nejvyšší, od nepatrného smítka prachu až po archanděla Michaela. Systém tvorstva se nadto nerozvíjí po skocích, ale jednotlivé stupně na sebe hladce navazují, což však mnohdy nejsme schopni postřehnout. Řadu článků tohoto fantastického řetězce asi nikdy nebudeme plně vnímat, protože jsou pro naše rozlišovací schopnosti příliš jemné.

2. A tak z tohoto úchvatného řetězce můžeme pozorovat jen jeho základní články – pustou zemi, nerosty a rostliny, hmyz, plazy, ryby, zvířata, lidi a nakonec anděly. Andělé? Co vlastně o nich víme? Téměř nic, protože většina z nás je na vlastní oči ještě neviděla. Můžeme se o nich proto dozvědět jen z toho, co nám o nich Bůh odhalil v Písmech. Obecné úvahy o nich, ať už je nám tu ponechali starodávní předkové či současníci, nejsou víc než hloupé a rozporné fámy, příliš průhledné a neotesané na to, aby jim uvěřily aspoň malé děti.

Díky Písmu jsme se však dozvěděli o tom, že na počátku byli všichni andělé stvořeni jako šťastné a svaté bytosti, ale ne všichni jimi zůstali. Někteří si svůj prvotní stav ponechali, jiní ho opustili. Ti první jsou nyní dobří andělé a ti druzí jsou andělé zlí, démoni, duchové zla. O dobrých andělech jsem mluvil v předchozím vyučování a nyní vám chci představit ty druhé. A je velmi nutné, abychom dobře pochopili to, co nám o nich Bůh odhalil, aby nad námi neměli výhodu kvůli naší nevědomosti a abychom věděli, jak s nimi účinně bojovat. Protože „nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.“

3. Tato jednoduchá pasáž pojímá veškeré biblické učení o zlých andělech. Rozumím jí asi takto:

„Svůj boj“ – tedy boj pravých křesťanů;
„nevedeme“ – tj. pouze, či především;
„proti lidským nepřátelům“ – tj. ne proti lidem či tělesným náladám a vášním;
„ale proti mocnostem a silám“ – tj. proti mocným knížatům z pekel se všemi jejich spřízněnými silami, jejichž moc a síla jejich legií je ohromná;
„proti všemu, co ovládá tento věk“ – zlé mocnosti a síly pravděpodobně přebývají hlavně v baště svého království, jsou zde ale jiní zlí duchové, kteří jsou rozptýleni okolo a kterým jsou oddány všechny provincie světa;
„tento věk tmy“ – tj. věk duchovní temnoty;
„tento věk“, tj. věk, který dnes vládne;
„proti nadzemským duchům“ – tj. proti duchům, jejichž příbytek, o nějž neustále usilují, byl kdysi v nebesích;
„proti nadzemským duchům zla“ – tj. proti neobyčejně zlým duchům, proti těm, kteří k smrti nenávidí svatost a jsou v neustálé opozici proti všemu, co je svaté, a kteří usilují o to, aby v lidských myslích zakořenila nevíra, pýcha, zlé žádosti, nevraživost, hněv, zášť, závist či pomstychtivost.

A tak to, co nás bude nyní nejvíce zajímat, je, kdo vlastně jsou zlí andělé a jaké je jejich poslání.

I. Jejich podstata a charakter

1. Původně byli všichni Boží andělé nepochybně stejné podstaty. Stáli na nejvyšším stupni stvoření, byli to duchové, čistě éterické bytosti, jednoduší a nezkazitelní; pokud nebyli zcela nehmotní, pak přinejmenším nebyli zatěžování naší tělesnou omezeností. Jako duchové byli vybaveni rozumností, citem a svobodou (či lépe možností sebeurčení). Díky své svobodě měli už od počátku možnost volby – buď zůstat věrní vůči Bohu a nebo se vzbouřit.

2. Andělé, kteří odpadli, byli též nepochybně na počátku vybaveni stejnými vlastnostmi jako dnešní svatí andělé. Není nic absurdního na tom, že jejich náčelník Satan, jinak zvaný „Lucifer, syn úsvitu“, byl přinejmenším „jeden z prvních, ne-li úplně první archanděl.“ Jako jiní synové světla, měli i padlí andělé výšku a hloubku poznání, které pro nás zůstává nepochopitelné. V důsledku toho oplývali tito andělé takovou moudrostí a poznáním, že i ti nejmoudřejší z lidských synů byli ve srovnání s nimi učinění hlupáci. Jejich síla byla srovnatelná s jejich poznáním – a ani to není naše srdce schopno pochopit, stejně tak, jako nejsme schopni domyslet, jak široké spektrum dosahovala sféra jejich moci a vědomostí. Jejich počet je nesmírný, v našich představách nespočitatelný! A teď si představte, že se z nich celá jedna třetina vzepřela vůči svému Pánu a Králi.

3. Protože nám to nebylo zjeveno v Božím slově, nevíme přesně, ani jaká byla příčina jejich pádu, ani jaký bezprostřední účinek v nich jejich opadnutí vyvolalo. Někteří předpokládají, ne nepravděpodobně, že když Bůh vydal tento výnos

„Já jsem ustanovil svého krále na Sijónu, na své svaté hoře!" Přednesu Hospodinovo rozhodnutí. On mi řekl: "Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil. Požádej, a národy ti předám do dědictví, v trvalé vlastnictví i dálavy země.“ (Ž 2:6–7)

o tom, že Jeho jednorozený Syn bude vládnout nade vším tvorstvem, tito andělé, prvorození mezi stvořením, zpychli a chtěli se mu rovnat. (Snad to naznačuje prvotní Satanovo jméno – Lucifer – syn světla, či jméno Michaela, které značí: „Kdo je jako Bůh?“)

Ano, může to tak opravdu být, že Satan, který první dal prostor pokušení, si řekl ve svém srdci:„Já budu mít také svůj trůn. Budu trůnit nad severními stranami! Já sám budu jako Ten nejvyšší.“ Ale jak tito mocní posléze padli! Jak ohromnou ztrátu museli utrpět! Jestliže jim připočteme všechno, co vyjmenovává jeden z našich básníků jako vlastnosti jejich náčelníka,

Jeho podoba se stále nevytratila
všechen ten původní lesk a záře však už nevzchází
zbyla tu méně než troska z archanděla
a přemíra jeho slávy se vytrácí

jestliže tedy předpokládáme, že jejich vnější podoba nebyla zcela změněna (ačkoli k významné změně dojít muselo, neboť zlá povaha jejich mysli zajisté zakalila lesk a třpyt jejich tváří), jak nepředstavitelná proměna musela být vryta do jejich výrazu, když se z andělů stali ďáblové, když z těch nejsvatějších stvoření Božích se stali ti nejpříšernější a nejbezbožnější!

4. A od té doby, co přestali být Bohu oddáni, setřásli tím ze sebe i všechnu dobrotu a nakazili se vším, co je bezbožné, vším, co je v největším protikladu vůči Jeho přirozenosti. A od těch dob jsou ďáblové plni pýchy, arogance, povznesenosti a sebechvály. A ačkoli jsou ve svém nejvnitřnějším nitru tak hluboce zkažení, přesto opěvují svou vlastní dokonalost. Přetékají žárlivostí, když už ne vůči samotnému Bohu (a ani to, dejme tomu, není nemožné, vezmeme-li v potaz to, jak předtím vášnivě usilovali o Jeho trůn), tak aspoň vůči všem Jeho následovníkům. Jak proti andělům Páně, kteří se nyní radují v nebesích, z nichž byli oni svrženi, tak mnohem více proti těm zemským červíčkům, kteří jsou povoláni zdědit království. Jsou plni krutosti a hněvu vůči všem lidským synům a dcerám, které touží prodchnout svou vlastní zkažeností, aby je tak uvrhli do stejného utrpení.

5. A na tom, aby naplnili tento svůj pekelný záměr, pracují obzvlášť pilně. K tomu, aby dosáhli co nejlepších výsledků, využívají plný rozsah svého andělského poznání, a doplňují ho celou svou silou – do takové míry, do jaké to Bůh povolí. Jak dobré je pro lidstvo, že jim Bůh stanovil hranice, které nemohou překročit! Vždyť On sám řekl tomu nejzuřivějšímu a nejsilnějšímu z padlých andělů: „Až sem smíš přijít, ale ne dále.“ Někdy si ani neuvědomujeme, jak snadno a jak rychle může jediný z nich převrátit celou Zemi vzhůru nohama! Jak brzy by všechno změnili v trosky, a když už by neprovedli tohle, tak by aspoň smetli člověka z povrchu země! A ve své špinavé práci jsou nezdolní: nikdy neomdlívají a nejsou utahaní. Opravdu, žádný z duchovních tvorů není schopen únavy – až na nás, kteří se skládáme z masa a kostí.

6. A ještě něco dalšího se z Písma o padlých andělech dozvíme: Nebojují každý sám na vlastní pěst, ale jsou organizováni pod jedním vůdcem. A tím je ten, kterého náš drahý Pán označil za „knížete tohoto světa“. Ach ano, i apoštol Pavel ho bez skrupulí označuje dokonce za „boha tohoto světa“. Je často představován jako Satan, odpůrce, neboť je velikým odpůrcem jak Boha, tak člověka. Jeho další jméno je „ďábel“ na znamení svého postavení, „Apollyon“ neboli ničitel, či „ten starý had“, na památku toho, že v této své podobě svedl Evu, a také je nazýván „andělem bezedné propasti.“ Máme pádný důvod věřit, že ostatní padlí andělé jsou pod jeho velením, jsou pečlivě zorganizovaní a určení pro přesně dané pozice, a čas od času jsou jim přiděleny nějaké úkoly. A jsou též nepochybně propojeni přímo se Satanem a také mezi sebou (ač nevíme jak, protože láskou to určitě není).

II. Poslání a úkoly padlých andělů

1. Temní andělé jsou (pamatuj – do té míry, do jaké to Bůh dovolí!) „kosmokrátoři“, vládci světa! Vlastně je zde mnohem více podkladů, než si vůbec dokážeme představit, pro ono podivné Satanovo vyjádření v Mt 4:8–9, ve kterém ukázal našemu Pánu „všechna království země a jejich slávu“ a když ho pokoušel se slovy: „Všechno to ti dám, padneš-li přede mnou a budeš-li se mi klanět.“ O něco jasněji je to vyjádřeno ve čtvrté kapitole Lukáše: „v jediném okamžiku mu ukázal všechna království země.“ (Je udivující, jaký mocenský rozměr knížeti temnot stále zůstává!)

„A ďábel řekl: ,Tobě dám všechnu moc i slávu těch království, poněvadž mně je dána, a komu chci, tomu ji dám.´“

Oni jsou totiž „vládcové temnoty tohoto věku“, jak praví doslovný překlad, tedy vládcové současného stavu věcí, během kterého je „celý svět pod mocí toho Zlého“ (1 J 5:19). Ďáblovi patří každý z lidských synů – krom těch, kteří se bojí Boha. On a ve spojitosti s ním jeho andělé podněcují všechnu nevědomost, každý omyl, každou pošetilost, a především veškerou lidskou bezbožnost způsobem, jenž co nejvíce brání rozvoji království Božího a vede k rozmachu království temnoty.

2. Někdy se lidé ptají: „A má každý člověk svého osobního zlého anděla, stejně tak, jako má svého anděla strážného?“ Doktrína o andělech strážných je extrémně starobylá záležitost, zastávaná jak mezi křesťany, tak dříve již mezi Židy. Ale je velmi pochybné, zda je vůbec něco takového dostatečně prokazatelné z Písma. Ano, kdybychom byli ujištěni, že každý z nás má svého anděla ochránce, bylo by i pravděpodobné, že je tu pro každého zvlášť vyčleněný i osobní anděl ničitel. Ale tato teze se nedá dovodit z oněch slov, která náš Pán říkal o svých maličkých:

„Mějte se na pozoru, abyste nepohrdali ani jedním z těchto maličkých. Pravím vám, že jejich andělé v nebi jsou neustále v blízkosti mého nebeského Otce.“ (Mt 18:10)

Tento verš pouze říká, že existují andělé, jejichž úkolem je dohlížet na Boží děti. Nelze z něj dokázat, že každému dítěti je přidělen speciální anděl. Ani to nemůžeme vysvětlit ze slov děvečky Rhody, která, když uslyšela Petrův hlas (po jeho nadpřirozeném úniku z vězení), řekla: „To musí být jeho anděl!“ Z těchto slov se můžeme pouze domnívat, že jimi Rhoda myslela Petrova „strážného anděla“, a že tedy Rhoda na strážné anděly věřila, jak bylo v těch dobách mezi Židy zvykem. Každopádně otázka, zda má každý člověk svého osobního dobrého anděla i osobního pokušitele, zůstává nadále spornou, neboť ani žádné zjevení od Boha to nestanoví.

3. Ale ať už máme každý svého osobního pokušitele nebo nemáme, každopádně víme, že Satan a všichni jeho andělé s námi bez ustání válčí, a střeží každého človíčka na tváři Země. Mají se neustále na pozoru, aby nepřehlédli, zda něčí vnější či vnitřní okolnosti, bohatství nebo chudoba, zdraví či choroba, přátelé nebo nepřátelé, mládí či stáří, slepota nebo nevědomost nebo radost či smutek mohou posloužit k tomu, aby jejich prostřednictvím uvrhli člověka do pokušení. A jsou neustále připraveni vytěžit maximum z kterékoli situace. Tito zruční zápasníci postřehnou sebemenší chybu, které se dopustíme, a okamžitě jí využijí. Vždyť každý z nich „obchází jako lev řvoucí, a hledá, koho by pohltil,“ nebo koho by mohl „oklamat svou duchaplností, jako had oklamal Evu.“ A aby se jim to dařilo ještě lépe a efektivněji, přestrojují se jako andělé světla.

S nekonečnou zuřivostí
S uměním vskutku pekelným
Hrůzu pouští plni zlosti
A z jejich trůnů stoupá dým

4. A těmito nástroji jsou především zatemňována „bláhová srdce“ těch, kteří neznají Boha. Ale nemylme se, i srdce těch, kteří Boha opravdu znají, jsou mnohdy zatemňována – ovšem jen do určité míry. Tento „bůh tohoto světa“ ví, jak zaslepit naše srdce, jak roztáhnout stín nad naším chápáním, a jak zamlžit světlo těch Božích pravd, která nám jindy před očima září tak jasně, jako polední slunce. Tímto způsobem Satan útočí na naši víru – na náš důkaz věcí neviditelných. Usiluje o to, aby oslabil naši naději v nesmrtelnost, do které nás Bůh uvedl, a tímto utlumil (když už ji nemůže zničit) radost z našeho Boha Spasitele. Ale ze všeho nejvíc ďábel usiluje o oslabení naší lásky k Bohu, protože ví, že ta je základ celého našeho náboženství, a spolu s ní stojí a padá i veškeré dílo, které Bůh koná v našich duších.

5. A druhá věc po lásce k Bohu, kterou Satan ze srdce nenávidí, je láska k našemu bližnímu. Také zde se chopí každého nástroje, aby jí předešel nebo ji zničil, a tak podněcuje soukromé i veřejné šuškandy, rozdmýchává nepřátelství, zášť a hádky, aby zničil pokoj a mír v rodinách i mezi národy a aby ze země vyhnal jakoukoli jednotu a harmonii. A toto je opravdovým vrcholem jeho umění: poštvat bídné a ubohé lidské červíčky proti sobě navzájem a pobízet je tak, aby sami na sobě konali jeho vlastní práci, totiž uvrhnout jeden druhého do jámy zmaru a zkázy.

6. Tento nepřítel veškeré spravedlnosti dělá též vše pro to, aby nás zdržel od každého dobrého slova či skutku. Pokud nás nemůže přesvědčit, abychom konali zlo, bude aspoň usilovat o to, abychom nekonali dobro, bude-li to možné. A speciálně usiluje o to, aby zabrzdil pronikání Božích skutků do lidských srdcí. Co všechno je jen ochoten podstoupit, aby překazil to nejdůležitější Boží dílo! Kolik jen má k dispozici nástrojů, jimiž by zamezil Božímu působení v každé jednotlivé duši, aby překazil její růst v milosti a v poznání našeho Pána Ježíše Krista, aby poničil tu lásku, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrotu, věrnost, pokoru a zdrženlivost, všechno to, co náš Pán prostřednictvím svého Ducha buduje v těch, kteří věří, a v čem tkví ta nejhlubší podstata křesťanství.

7. K prosazení svých cílů Satan neustále využívá všechny svoje znalosti a dovednosti, aby lidská srdce nakazil všemi možnými hnusnými myšlenkami. A pro ducha je stejně tak jednoduché mluvit k našemu srdci, jako pro člověka promlouvat k našim uším. Ale někdy je zvlášť obtížné odlišit ty jeho návrhy od těch našich, protože se mnohdy přesně podobají našim vlastním úvahám. Určité „rozlišovací kritérium“ však nacházím v tomto: Myšlenky, které přicházejí přirozeně, jsou většinou, jestli ne vždy, způsobeny či ovlivněny nějakou předchozí vnitřní či vnější okolností. Ale takové myšlenky, které jsou nadpřirozeně vnuknuté, častokrát nemají žádnou spojitost s ničím, co předcházelo (alespoň ne s tím, co jsme schopni rozpoznat). Naopak, jsou jako by vstřeleny do naší mysli bez předchozího varování, a tímto na sebe prozrazují, že vyrostly jinde.

8. Podobně ďábel pracuje, chce-li v lidských srdcích vyburcovat zlé vášně. Usiluje o to, aby v nás povzbuzoval ty touhy a pohnutky, které jdou přímo proti „ovoci Ducha“. Snaží se nám vštípit nevíru, ateismus, lenost, hořkost, nenávist, nevraživost a závist, aby v nás poničil víru a lásku. Strach, hoře, úzkost, světské starosti – to je ta nejlepší ďáblova obrana proti pokoji a radosti. Netrpělivost, vadný charakter, hněv a rozmrzelost, to vše jde přímo proti trpělivosti, jemnosti a pokoře. Věrnost může být poskvrněna podváděním, lstivostí či přetvářkou, a lásku Boží může utlumit láska k světu či přehnaná vroucnost ke světským statkům. Když bude Satan takto popichovat a burcovat našeho starého, přirozeného člověka, velice snadno tak naruší a poskvrní naši duši.

9. Obecně si můžeme povšimnout, že člověk sám nevykoná, ba ani neřekne či nepomyslí na nic dobrého bez Božího jednání, neboť Bůh tak pracuje s těmi a v těch, kteří v Něj věří. A stejně tak se neděje ani žádné zlo bez asistence ďáblovy, který svou mocí, svou ohromnou utajenou silou, působí zlo v dětech nevíry.“ Takto „vstoupil do Jidáše“ a utvrdil ho v tom, aby zradil svého Mistra; takto „vložil do srdce“ Ananiáše a Safiry, aby „lhali Duchu svatému“. Podobným způsobem se Satan podílí na všech myšlenkách, slovech a skutcích padlých lidí. Jako jsou děti Boží „dělníky společně s Bohem“ v každé dobré myšlence, slově či skutku, tak děti ďáblovy s ním mají podíl na každé zlé myšlence, slově či skutku. Všechny dobré pohnutky, a v důsledku toho i každý dobrý čin i slovo, jsou ovocem Božího ducha – a stejně tak jsou všechny pohnutky zlé, spolu se všemi slovy a činy, které z nich prýští, ovocem ducha zlého. Z tohoto úhlu pohledu jsou všechny „skutky těla“, skutky naší padlé přirozenosti, vlastně „činy toho Zlého“.

10. Satan je také důrazně označován jako „pokušitel“, protože neustále svádí lidi ke zlému. Pokušení však nepůsobí jen na jeho děti: Satan nepřetržitě také pokouší děti Boží a ty, kteří usilují o to, aby se jimi stali.

Střeží všechny bez ustání
Celé dny i noci bdí
Nepomýšlí ni na spaní
Ať svou kořist neztratí

Skutečně, ani ti nejsvatější z lidí, tak dlouho, dokud žili na této Zemi, nebyli zproštěni ďáblových pokoušení. Ani to nemohli očekávat, vědomi si toho, že „stačí, aby žák byl jako jeho učitel“ (Mt 10.25). A my víme, že On byl pokoušen od toho Zlého, dokud na kříži neřekl: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“

11. A nevraživost toho Zlého je tak značná, že ty, které nemůže zničit, bude aspoň trápit. Nemůže-li zlákat lidi ke hříchu, bude je aspoň do té míry, do jaké to má povoleno, trápit bolestmi a úzkostmi. Není pochyb o tom, že právě on je příčina, ať už přímá či nepřímá, rozličných trápení lidstva, která ti, kdo pro ně nemají jiné vysvětlení, snadno odbývají jako neurózy. A též nespočet takzvaných „náhod“ vděčí za svůj vznik právě jeho přičinění, jako například nevypočitatelné splašení koně a následný pád z něj; převrhnutí kočárů; zlomeniny či vymknuté klouby; zranění způsobená pádem domovních zdí či ztráta střechy nad hlavou v důsledku větrných smrští, sněhových vánic, průtrží mračen, krupobití, bouřky či zemětřesení. Ale my máme tu milost, že můžeme volat o pomoc k našemu Pánu, který je silnější než ten Zlý, ať už se děje cokoliv.

12. Podobně i řada nemocí, ať už akutních či chronických, je buď způsobena či zhoršována ďáblovou asistencí. Zvláště to platí o těch nemocech, které vznikají zničehonic bez žádné rozpoznatelné příčiny, a také o těch, které pokračují nebo se i zhoršují navzdory veškerému lékařskému umění. Lidé se pak snaží vypadat moudře, když podobný neúspěch zdůvodňují psychickými pohnutkami a špatným stavem nervů, ale není takové vysvětlování vysvětlováním „ignotum per ignotius“, tj. odůvodňováním věci neznámé věcí ještě neznámější? Copak my vlastně víme o nervech samotných? Ani to, zda jsou duté či vyplněné! (John Wesley kázal v 18. století – pozn. překl.)

13. Před mnoha lety jsem se tázal zkušeného lékaře, který byl známý kvůli tomu, že léčil náměsíčnost: „Pane doktore, nenašel jste důkaz pro přesvědčení, že někteří náměsíční jsou opravdu posedlí?“ Odpověděl mi: „Pane, mnohdy bývám nakloněn tomu myslet si, že většina náměsíčných je posedlá ďáblem. Neobstojí zde ani námitka, že jsou často vyléčeni pomocí medicíny, protože stejně tak může být vyléčena každá choroba způsobená zlým duchem, pokud mu Bůh nedovolí, aby svůj útok, kterým je nemoc způsobena, zopakoval.“

14. Tato myšlenka nám dává poněkud širší rozhled. Kdo z nás vlastně může jistojistě tvrdit, že ty a ty nemoci vznikají z příčin přirozených, když každá jedna z nich může být způsobena nadpřirozeně? Existuje snad nějaká porucha lidského těla, kterou nemůže též způsobovat zlý anděl? Není snad v jeho silách nás poset od hlavy až k patě bolavými strupy, v jediném okamžiku, přesně tak, jak to provedl Jobovi? A nemůže nám stejně snadno způsobit jakoukoli jinou chorobu? Nemohl by snad v jediném momentu srazit toho nejsilnějšího člověka k zemi, a přinutit ho, aby se „válel a měl pěnu u úst“ (Mk 9.18) se všemi symptomy epilepsie či apoplexie? Když se na to podíváme takto, uvědomíme si, že je pro něj jednoduché stihnout horečkou či morem kteréhokoli člověka, v kterémkoli městě kteréhokoli národa, a to v takové intenzitě, že si bude až zoufat.

15. Zloba zaslepuje oči moudrých. Jeden by si mohl myslet, že tak inteligentní stvoření by se nikdy neshrbilo tak nízko, jako to občas dělá ďábel, aby potrápil bídné lidské syny. Neboť jemu můžeme docela rozumně připisovat řadu i drobných nepříjemností, které nás tu a tam sužují. „Já věřím,“ (pravil ten výtečný muž, Marquis de Rentry, když se lavička, na níž si právě sednul, zničehonic rozpadla na dva kusy,) „že v tomto mém neobvyklém pádu má prsty Satan.“ Nevím, zdali Satan může mít též něco společného s nevypočitatelnou hrůzou, která mnohé schvátila uprostřed noční temnoty a způsobila, že se třásli po celém těle; třeba má prsty také v těch děsivých snech, které se mnohým zdávají, ačkoli se těší dobrému zdraví.

Jak jste si mohli povšimnout, ve všech těchto případech obvykle říkáváme „ďábel“, jako kdyby tady byl jenom jeden. A říkáme to tak proto, že všechny tyto bytosti ve svém nespočetném množství společně jednají ve vzájemné shodě, a mnohdy také my sami neumíme posoudit, zda zrovna na tomto díle pracuje jen jeden z nich nebo je jich vícero.

Závěrem…

1. Nezapomeň: Jako první a nejúčinnější ochranný prostředek proti vší zuřivosti a důmyslnosti tvého velkého rivala ti poslouží plná Boží zbroj – úplná svatost. Dávej si pozor, abys měl„tedy v sobě to smýšlení, jež bylo i v Kristu Ježíši (Fp 2.5),“ a abys „chodil tak, jak chodil Kristus;“ a abys měl „čisté svědomí před Bohem i před lidmi. (Sk 24.16) Tak budeš schopen vzdorovat veškeré síle a lstivým úskokům nepřítele, a budeš schopen „ve zlý den,“ tedy v den, kdy budeš čelit silnému pokušení, „se postavit na odpor, všechno překonat a obstát (Ef 6.13).“ Tak si udržíš vítěznou pozici.

2. Jeho „ohnivým střelám“ – tedy těm jeho prašpatným návrhům všeho druhu, ať už rouhačským či jednoduše nečistým, každopádně nespočetným jako nebeské hvězdy, se braň pomocí „štítu víry.“ A vědomí Kristovy lásky je všechny spolehlivě uhasí.

Ježíš dal za tebe život svůj!
Může snad víra tvá být zdolána?
Drž víry štít, vírou pevně stůj,
úkryt svůj najdeš v dlaních Pána!

3. A jestli ti ďábel podstrkuje pochybnosti, zda jsi vůbec Boží dítě, nebo strachy, že nevytrváš až do konce, nasaď si na hlavu přilbici naděje na spasení. Drž se pevně tohoto přešťastného slova:

„Požehnaný Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás podle svého velikého milosrdenství znovu zplodil k živé naději vzkříšením Ježíše Krista z mrtvých, k dědictví nezničitelnému, neposkvrněnému a nevadnoucímu…“ (1 P 1:3–4)

Nikdy nebudeš vyvrácen, nikdy tě nepřítel nezviklá, uchopíš-li pevně toto zalíbení a budeš-li se ho držet až do konce.

4. Kdykoli na tebe ten „lev řvoucí, jenž obchází a hledá, koho by pohltil,“ zaútočí celou svou silou, vztekem a zlobou, „postav se proti němu pevný ve víře.“ (1 P 5:8–9) To je totiž právě ta doba, kdy voláme k Přesilnému o sílu k „rozněcování Božího daru, který je v nás;“ (2 Tm 1:6) okamžik, kdy k sobě svoláváme všechnu svou víru, naději i lásku, abychom útok odvrátili ve jménu Páně a v Jeho síle: a vzepřeme-li se takto ďáblu, uteče od nás.

5. Ale pamatuj: „Není horší pokušení,“ jak říká zkušený, „než být bez pokušení.“ Tudíž, když to zrovna vypadá, že ďábel si dal pauzu a odtáhl, měj se na pozoru, aby tě jako zalezlý, skrytý had nezranil víc, než jak to dokáže coby lev řvoucí. Buď obezřetný a dávej si pozor, abys nebyl ukolébán k spánku. V takovém případě tě totiž může oklamat stejně snadno, jako oklamal Evu, a bez tvého vědomí tě může odlákat od tvého prostého vztahu ke Kristu a od toho, abys své štěstí hledal v Něm.

6. Nakonec chci povědět ještě toto. Když se Satan „přestrojí za anděla světla (2 K 11:14), pak jsi v největším nebezpečí ze všech. Potom si budeš muset dávat ještě větší pozor, abys neupadl v místech, kde mnozí mocnější byli na hlavu poraženi. Zde bude naprosto nutné „bdít a modlit se, abys neupadl do pokušení. (Mt 26:41, Mk 14:38) Pokud v modlitbách nepřestaneš, tvůj Bůh, kterého miluješ a jemuž sloužíš, tě vysvobodí. Vždyť „Jeho pomazání na vás zůstává a naučí vás všemu. (1 J 2:27) Tvoje oko odhalí každou léčku a rozpoznáš, co je „vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé, (Ř 12:2) a přidržíš se své cesty, dokud „ve všem nedorosteš v Krista, který je hlavou. (Ef 4:15)