Čt 21. 12. 2006

O svědomí

Lukáš Makovička, Kázání
3406x přečteno
O svědomí

Proto i já se vždy snažím zachovat neporušené svědomí před Bohem i lidmi. (Sk 24:16)

Svědomí. Angličtí Puritáni v sedmnáctém století nazývali svědomí „malým světlem“, které září v každém člověku a ukazuje mu, co je dobré, a co je zlé. Že je v každém z nás, pevně zabudovanou součástí našeho vnitřního člověka, není třeba dokazovat, vždyť jak věřící, tak nevěřící občas cítí jeho ostny, jak se zarývají do jeho vědomí. Velkým světlem byl pak v očích puritánů Duch Svatý. Ano, svědomí totiž člověku ukazuje v nějaké míře, co je dobré, a co je zlé, ale protože je samo pokřivené, a čerpá z neúplného a často falešného poznání, ukazuje tak často špatně. Ukázali bychom si tedy co je to svědomí, proč je důležité držet si ho čisté, jak je možné očistit své svědomí a co to znamená mít na něm vypálený cejch.

1. Co je to svědomí

Svědomí si můžeme představit jako muže, který sídlí v našem srdci. Přebývá tam po celý náš život, a vše co dělá je, že čte zákon (poznání), které je v něm napsané, a pak, když uděláme nějaký skutek, snaží se nám podle toho ukázat, jestli byl správný, nebo špatný.

Představme si tedy, že je člověk, který moc dobře ví, že lhát je špatné. Toto poznání je napsané na jeho srdci, možná ho tam napsali v mládí rodiče, možná se to naučil jinde, to není podstatné. Pak jednoho dne, snad aby si ulehčil trapnou situaci, náš človíček zalže. Co se stane v takové chvíli? Pan Svědomí v jeho srdci zkontroluje zákon v srdci, zjistí, že je v něm napsáno „nebudeš lhát“, a začne člověka obviňovat. Říká mu: „Poslyš, to, co jsi udělal, je špatné. Špiníš si tím svoje srdce právě tak jako obyčejná špína špiní tvé tělo,“ a tak mu vydává svědectví o tom, co udělal. Tento hlas všichni moc dobře známe.

Představme si ale teď jinou situaci. Mladý křesťan moc dobře ví, že je dobré, aby říkal svým bližním o svém drahém Spasiteli, vždyť On je i pro ně tou jedinou nadějí. Však přijde chvíle, kdy tuto touhu uvede ve skutek, a ejhle, reakce není nijak povzbudivá. Adresát dobré zprávy se tváří a chová, jako by mu hrozně ubližoval a do něčeho ho tlačil. Náš človíček jde domů, v srdci má bolest, že selhal, že chtěl tomu druhému pomoci, ale ve skutečnosti mu ublížil. A to bolí, hodně to bolí v srdci.

I tehdy se probouzí pan Svědomí, zkontroluje zákon napsaný na srdce, kde čte: „Je dobré svědčit lidem o Ježíši.“ Začne tedy mladého křesťana obhajovat, uklidňovat, že učinil dobře. Říká: „Poslyš, víš, že jsi tu zprávu předal proto, že máš svého druha rád, nebylo to proto, aby ses nějak vytáhl před ostatními křesťany, že máš taky čárečku za nesení evangelia. Také víš, že je to jeho jediná naděje, jak může uniknout před nadcházejícím hněvem. A Písmo zjevně říká, že je dobré to tak dělat.“ Tento hlas také dobře známe, však málokdy si uvědomujeme, že jde často také o svědomí.

Bible o tom hovoří takto: Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí. (Ř 2:15). Je ještě nutné říci, že podobnou roli jako svědomí zastává často i Boží Duch, který také ukazuje člověku, co je dobré a co špatné, usvědčuje, nebo naopak obhajuje, a dělá to mnohem přesněji a jasněji, než lidské svědomí.

V čem je problém se svědomím? Je závislé na poznání, které má člověk vepsané v srdci, a tedy je nepřesné. Za druhé světové války Hitler hodně pracoval s mladými lidmi. Vytvořil Hitlerjugend, do kterého nabírali mládež, a tam je vyučovali, jak být dobrými služebníky straně a říši. Jak? Takový budoucí nadějný esesák se dozvěděl vše o teorii o nadčlověku a podčlověku, důvěryhodní učitelé, kteří o tom přeci tolik věděli, mu nalili do hlavy, že podlidé, z nichž ta nejhorší chamraď byli židé, nemají nárok na nic, jsou tu jen aby sloužili nadlidem, a zabít takového člověka není o nic horší, než zamáčknout komára na stěně.

Jaký byl výsledek? Takový člověk, pokud přijal toto poznání do svého srdce, nechal si ho vepsat na jeho kamenné stránky, se pak podle něho choval. A vskutku, tito mladí esesáci bývali ze všech nejhorší. Oni opravdu dokázali zabít člověka bez jakéhokoli pocitu viny, jejich svědomí se to ani nedotklo, protože byli naučení, že je to nejen přípustné, ale i dobré. Dokázali člověka mučit celé hodiny, vymýšlet ty nejkrutější metody jak ho zlomit, a přes to vše jejich svědomí zůstávalo tiché, ba, ještě je obhajovalo, neboť na stěnách jejich srdce četlo: „Je dobré zabít žida, a když už, tak to udělej pořádně, ať si to užije.“

Jak se pak takové lidské obludy hájily před spravedlností, když je její rameno konečně uchopilo? Říkali: „My jsme to dostali rozkazem.“ Já nic, já muzikant, to lidé, kteří mi to nařídili, ti za to mohou. Strašlivé je, že si mysleli, že je to správný argument, že když jim někdo nařídí udělat něco zlého, nese za to pak zodpovědnost on, a již ne já. Ano, i tímto učením takoví lidé umlčovali své svědomí, v podstatě ho oblbnuli, aby neměřilo správně.

Proto také Pavel říká: Ničeho si nejsem sice vědom, tím však ještě nejsem ospravedlněn, neboť mým soudcem je Pán (1 Kor 4:4). Ano esesák si také nebyl ničeho vědom, ale tím ještě nebyl ospravedlněn, cítíme, že by bylo nesprávné nechat ho bez trestu za takovou ohavnost, jen proto, že jeho svědomí v tom zůstávalo čisté.

Z toho všeho vidíme, že je třeba, aby člověk nechal Ducha Božího vepisovat ten Boží Zákon na své srdce, aby pak jeho svědomí měřilo správně. Puritáni často hovořili o „jemném svědomí“, které dokázalo rozlišit dobré od špatného velmi, velmi přesně. Takové svědomí je pak pro člověka obrovským pokladem, protože ho dokáže vést po správné cestě, ukazovat mu, co je dobré a co je zlé. Také Bůh nás často vede právě skrze naše svědomí, třebaže to rozhodně není jediný způsob, jak to může udělat.

2. Proč je důležité udržovat si čisté svědomí

Mají uchovávat tajemství víry v čistém svědomí. (1 Tim 3:9)
…a zachoval si víru i dobré svědomí, jímž někteří lidé pohrdli a tak ztroskotali ve víře. (1 Tim 1:19)
Cílem našeho vyučování je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry. (1 Tim 1:5)
To je předobraz křtu, který nyní zachraňuje vás. Nejde v něm zajisté o odstranění tělesné špíny, nýbrž o dobré svědomí, k němuž se před Bohem zavazujeme – na základě vzkříšení Ježíše Krista. (1 Pt 3:21)

Svědomí je tedy hlasem, který volá uvnitř lidského srdce, a ukazuje, co je dobré, a co je zlé. Pak jednoho dne člověk zemře, odebere se na věčnost, a potom bude soud. Co tedy, člověče, uděláš, když na soudu bude i tvé svědomí, část tebe samotného svědčit proti tobě? Jak se obhájíš? Jak obstojíš, když Bůh zná všechny myšlenky a úmysly tvého srdce?

Proto Písmo říká v první Petrově, že jednou ze základních součástí našeho spasení, naší záchrany před hříchem a Božím hněvem, je právě očištění našeho svědomí. Dokonce říká, že jsme se před Bohem zavázali k tomu toto dobré svědomí mít, jak se i občas chlubil Pavel, dokonce i svou řeč před radou v Jeruzalémě začal slovy: „Já až dodnes sloužím Bohu s čistým svědomím.“ Bylo to tedy něco, čeho si nesmírně vážil, co cenil a opatroval jako nesmírný poklad.

Proč? První tři verše v záhlaví této kapitoly totiž ukazují, že dobré (čisté) svědomí je nutným předpokladem k tomu, aby člověk mohl vůbec růst ve svém křesťanském životě. Ukazují, že na čistém svědomí závisí naše víra a láska musí také vyvěrat z tohoto pramene. Jinak to není možné. Dále je zřejmé z druhého verše, že pokud člověk čistým svědomím pohrdne, zanechá neustálé péče o to, aby bylo čisté, řekne si někde ve svém srdci: „Hle, to není až tak důležité mít ho čisté. Trochu sice hryže, ale dá se to snést. Vždyť jsem přeci spasený z víry, nebo ne?“ pak zcela určitě ztroskotá ve své víře. Ta totiž, tedy pravá víra, musí přebývat v čistém svědomí. V jiném prostředí odumírá, stává se neplodnou, nakonec zemře úplně, a člověk se stává ztroskotaným vrakem ležícím na pobřeží.

Podobně hovoří i verše z první korintským:

I když jsou tak zvaní bohové na nebi či na zemi – jakože je mnoho takových bohů a pánů – my přece víme, že je jediný Bůh Otec, od něhož je všecko, a my jsme tu pro něho, a jediný Pán Ježíš Kristus, skrze něhož je všecko, i my jsme skrze něho. Ale všichni nemají toto poznání. Někteří jsou až podnes tak zvyklí na modly, že jedí toto maso jako oběti modlám; jejich svědomí je nejisté, a proto je poskvrněno. Pokrm nás Bohu nepřiblíží; nejíme-li obětované maso, nic neztrácíme, jíme-li, nic nezískáme. Dejte si pozor, aby se tato vaše svoboda nestala kamenem úrazu pro slabé. Když někdo tebe, který máš poznání, uvidí za stolem v pohanském chrámě, zda tím nepřivedeš svědomí toho slabého bratra k tomu, aby také jedl maso obětované modlám? Jenže tak bude ten slabý tvým poznáním uveden do záhuby – bratr, pro kterého Kristus zemřel! (1 Kor 8:5–11)

Tady znovu vidíme závislost svědomí na poznání. Byl tu bratr, který měl na své srdci napsáno: „Jíst maso obětované modlám je špatné.“ Jeho svědomí si to přečetlo, sice se mu to možná úplně nezdálo, ale nakonec se podvolilo. Kdyby tedy tento bratr jedl maso obětované modlám, jeho svědomí by začalo volat: „Ty, poslouchej, já tu mám napsáno, že to je špatné!“ Velmi tvrdě pak zní poslední verš, který říká, že takový bratr tím může být až uveden do záhuby. Proč? Je snad něco objektivně špatného na tom jíst maso, i když ho někdo předtím položil na nějaký kamenný oltáříček? Rozhodně ne! Poznání toho bratra je špatné, ale přesto je vepsané do jeho srdce, a jeho svědomí podle něho měří. Když by tedy jedl takové maso, rozhodně hřeší proti Bohu, a nebude-li jeho svědomí od hříchu očištěno, stáhne ho jeho vina opravdu do záhuby.

Náš bratr v pohodě žil na zeleninové dietě, a jeho svědomí mlčelo. Možná byl trochu pohublý, oči mu neplápolaly tolik jako těm, kdo měli plnou stravu, ale žil v pokoji. Pak jednoho dne uviděl, jak si jeden z jeho bratří pochutnává na pěkně šťavnatém stejku. Sliny se mu začaly hrnout do úst, cítil tu vůni, a říkal si ve svém srdci: „Taky bych si dal.“ Pak tam vešla další myšlenka, která říkala: „Když to jí tvůj bratr, nebude to nic špatného.“ Jeho svědomí se najednou stalo nejistým. Tak jak to tedy je, muselo se ptát, je to špatné, nebo je to dobré? Na srdci mělo napsáno, že je to špatné, ale bratr tady ukazuje, že to nejspíš bude dobré.

Tady ještě člověk nehřeší. Velmi klidně může dojít až ke svému bratru, zeptat se ho na celou věc, a když obdrží správné vysvětlení co se týká obětovaného masa, jednoduše se přepíše zákon v jeho srdci. Po čase se i jeho svědomí uklidní, naučí se tomu novému poznání, a náš človíček si může v klidu začít pochutnávat.

Ale náš bratr nebyl z takových, možná bylo to slovo o škodlivosti takového masa vepsáno příliš hluboko do jeho srdce na to, aby se dalo tak snadno přepsat. Jeho chuť však nad ním převládla, a on si zašel taky trochu ukousnout, třebaže jeho svědomí si nebylo jisté, zda to, co dělá, je správné. A Písmo říká, že může kvůli takovému kousku masa přijít do záhuby? Ano, rozhodně ano, protože poskvrnil své svědomí, nebyl si jistý, jestli to, co dělá, není hřích, ale přesto to udělal.

Tedy svědomí měří nepřesně, je závislé na poznání člověka, ale přesto je naprosto nutné udržovat si ho čisté. Kdo tak nečiní, ten zajisté ztroskotá ve své víře, i kdyby byl jinak kdovíjak schopný.

3. Jak je možné očistit své svědomí

Čím více krev Kristova očistí naše svědomí od mrtvých skutků k službě živému Bohu! Vždyť on přinesl sebe sama jako neposkvrněnou oběť Bohu mocí Ducha, který nepomíjí. (Žd 9:14)

Doposud jsme zmínili jediný způsob, jak je možné dosáhnout toho, aby nás svědomí přestalo obviňovat, a naopak začalo obhajovat. Je třeba přepsat poznání, které má člověk v srdci, ať už špatně, nebo dobře. Naučený esesák měl čisté svědomí kvůli svému špatnému poznání, a i náš bratr by mohl jíst obětované maso s klidným svědomím, jestliže by dovolil, aby Boží Slovo přepsalo jeho pokřivený zákon napsaný na srdci.

Nejlepší, a zároveň i neškodný způsob, jak uchlácholit své svědomí, je srovnávat své skutky s Božím Slovem. Pokud Bůh říká, že něco je dobré, není třeba se obviňovat. Ano, Duch Boží je opravdu větším světlem, On dokáže mnohem lépe zasvítit na to, co špatné, odhalit to v celé nahotě, ale stejně tak dokáže svítit na to, co je dobré, a ukázat to v celé jeho nádheře. Proto Pavel říká: Mluvím pravdu v Kristu, nelžu, a dosvědčuje mi to mé svědomí v Duchu svatém. (Ř 9:1) Tedy já mluvím pravdu, mé svědomí mi to dosvědčuje, ale nejen ono, ale i Duch Boží přikyvuje k tomuto svědectví. Boží svědectví tedy, ale jen ono a nic jiného, je zřejmě nad svědomím.

Stane se ale, že člověk má výčitky svědomí, přijde k Božímu Slovu s nadějí, že bude obhájen, ale stane se pravý opak. Boží Slovo začne svítit hluboko do jeho pohnutek a motivů, a člověk náhle vidí, že on je tím, kdo chybil. Náhle si uvědomuje, že to, co udělal, je špatné. Vina ulpívá na jeho srdci, člověk se náhle cítí špinavý, a každý špinavý člověk má raději tmu, než světlo. Ve tmě totiž není vidět jeho špína, kdežto na světle je vše vidět až běda. Takový člověk tedy spíše utíká od světla Božího Slova, nechce slyšet nic dalšího, ví, že je špinavý, ale k čemu je mu takové poznání, když ví, že se nemůže očistit? Je totiž zřejmé, že člověk sám své svědomí očistit nedokáže, pokud mi nevěříš, vyzkoušej si to sám.

Je v naší moci očistit naši tělesnou schránku, pokud máme vodu, ale očistit si vlastní srdce, to žádný člověk nedokáže. Snaží se tedy vinu co nejvíc potlačit, noří se čím dál tím víc do tmy, aby na své hříchy neviděl, nepřipomínal si je, chce je vystrnadit ze své pozornosti pryč do zapomnění. Také pak logicky hledá nějaký způsob, jak přepsat poznání, které má ve svém vlastním srdci, aby tak o tom, co ho hryže uvnitř mohl prohlásit: „Ale vždyť ono to vlastně bylo dobré.“ Takto pak vznikají různé falešné nauky mezi Božím lidem a nejen mezi ním, jedna každá z nich má stejný účel – uchlácholit lidské svědomí, které se chvěje před rozpáleným ostřím Božího Slova.

Lidské svědomí totiž může očistit jen jediná věc na celičkém světě. Není to ani krev Buddhy, ani krev Mohameda, ani krev kteréhokoli z bohů hinduismu, je to krev Ježíše Krista, Božího Syna. Díky tomu, že se vylévala za naše hříchy, za naše viny ten Boží Beránek trpěl na golgotském kříži, může nyní poskvrněné svědomí přijít za svým Pánem, špinavé, v roztrhaných šatech, vědomé si své nehodnosti a špíny, a prosit o očištění. Ježíšova krev byla prolita právě pro takové účely, očišťuje nás zadarmo, bez jakékoli naší zásluhy, protože dluh za naše hříchy už byl Bohu zaplacen.

Jediný způsob, jak očistit své svědomí je tedy přijít k Ježíši Kristu, Synu Božímu, vyznat mu své hříchy a poprosit o odpuštění a očištění. Všimni si ještě, že samotné vyznání hříchů nestačí, své hříchy vyznává kdekdo kdekomu, ale čisté svědomí tím neobdrží.

4. Co to znamená „mít na svědomí vypálený cejch“

Duch výslovně praví, že v posledních dobách někteří odpadnou od víry a přidrží se těch, kteří svádějí démonskými naukami, jsou pokrytci, lháři a mají vypálen cejch na vlastním svědomí. (1 Tim 4:1–2)

Ve svém mládí jsem četl rád kovbojky, nadsazené příběhy o honácích krav s proklatě rychlými revolvery ve svých rukou, příběhy o lásce, statečnosti a hrdinství. Občas se tam o cejchu hovořilo, nejčastěji v souvislosti se zloději dobytka. Každý kus krávy na Divokém Západě měl totiž svého majitele, a jeho majitel měl svou značku. To znamenalo kus železa s nezaměnitelným tvarem, které se rozpálilo v ohni, a pak se nebohému zvířeti vypálil znak jeho majitele někam do zadních partií těla. Vše se dělalo proto, aby bylo zřejmé, komu tahle kravka patří, kdopak má právo na to ji dojit. Zloději tedy stáli před těžkým úkolem. Museli tento cejch něčím přepálit, udělat na zvíře svou novou značku, a vymazat z historie tu starou. Občas se jim to dařilo, a občas ne, protože cejch, ze své povahy, je něco nesmazatelného, něco, co je strašným způsobem za velikých bolestí vpáleno do kůže, která se stane mrtvou, už nezaroste znovu, a navždy v ní bude vypálená tahle značka.

Co to tedy znamená mít cejch na vlastním svědomí? Slyšel jsem krásnou definici toho, kdo je to demagog. Podle ní je to „člověk, který káže doktríny, o kterých ví, že nejsou pravdivé, lidem, o nichž ví, že jsou to hlupáci“. Takový člověk pak musí mít po nějakém čase svého působení vypálený cejch na svém vlastním svědomí. Dělá něco, o čem ví, že to není správné, dělá to pro svůj prospěch, jeho svědomí moc dobře ví, že to není košer, a tak se hlásí. Náš demagog je ale již rozhodnut. Ze svého úsilí rozhodně nesleví, ne, vždyť mu přineslo tolik úspěchu, tolik dobrých věcí. Přepsat zákon na svém srdci také nezvládne, některá pravidla jsou do něj vepsána příliš silně, než aby je člověk dokázal jen tak vymazat. Zbývá mu poslední metoda. Je třeba svědomí umlčet, zašlapat, jednat tvrdě i navzdory tomu, že se hlásí, zaházet ho hromadou viny, jít svou cestou i přesto, že vím, jak je špatná.

S každým usvědčením z hříchu se takový člověk stává tvrdším a tvrdším, musí víc a víc tlačit na své vlastní svědomí, aby nekřičelo, aby mu nepřipomínalo jeho vlastní přestoupení, a ono nakonec ustoupí. Ne přesvědčeno, ale zastrašeno, ubito, zatlačeno do pozadí, a objeví se na něm cejch. Srdce člověka se zatvrdí, už neslyší další napomínání, jeho uši jsou k němu hluché, nelze s ním už nic udělat. Ano, i Bůh někdy o lidech řekne právě tak jako o těch na poušti: „Už to nemá cenu. Rozhodl jsem se, a nevejdou do mého odpočinutí.“

„Měl bych se bát?“ ptá se křesťan, „Co když i já dojdu do toho místa, kde se na mém svědomí objeví cejch?“ Ano i ne.

Ano, kéž by do tvého srdce vešla bázeň Boží, aby ses bál dělat věci, o kterých víš, že jsou špatné. Je to totiž mnohem nebezpečnější než dělat mnohem horší věci nevědomě, protože to zatvrzuje tvé srdce. Kéž bys také nepouštěl do své mysli bláhovou myšlenku: „Jen chviličku, a pak toho hned nechám. Vždyť Ježíš mi to stejně odpustí.“ Je to strašlivě nebezpečné, a nevíš, kde může tvá nakloněná rovina skončit. Sám jsem mnohokrát takto začal, a po čase jsem musel volat ke svému Spasiteli o vysvobození, neboť mě pramínky hříchu ovinuly a zachvátily, a já jsem nevěděl, kudy z nich ven.

Ne, protože stále máš svého Spasitele. Pamatuj, že vysvobození z hříchu je vždycky jen na modlitbu daleko, a i když je člověk v hlubinách země, v útrobách hříchu, pokud může volat ke svému Spasiteli, bude zachráněn, neboť je napsáno, že každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen (Ř 10:13). Pokud jsi tedy ještě ze svého hříchu usvědčován, ještě je naděje, a není daleko.

Závěr

Shrneme si tedy celou úvahu do několika bodů:

  1. Svědomí je součástí našeho vnitřního člověka, a dosvědčuje člověku, jestli to, co dělá, je dobré, nebo zlé.
  2. Je závislé na poznání, které člověk má, o tom, co je dobré a co zlé, svědčí podle tohoto poznání. Pokud má člověk špatné poznání, bude i jeho svědomí svědčit špatně.
  3. Je naprosto nutné mít čisté svědomí, pokud chci doufat v přijetí do nebeského království. Vždyť ti, kdo s ním pohrdli, ztroskotali ve víře.
  4. Očistit skutečně špinavé svědomí lze pouze krví našeho Pána Ježíše Krista.
  5. Pokud člověk vytrvale dělá něco, o čem ví, že je to špatné, a odmítá každé napomenutí, jeho srdce se zatvrzuje, a může dojít až do bodu, kdy bude na jeho svědomí vypálený cejch, a on se stane naprosto odolným vůči každému napomenutí i usvědčení.