Út 31. 7. 2007

Co když mě bude chtít Bůh vyzkoušet?

Lukáš Makovička, Kázání
2730x přečteno
Co když mě bude chtít Bůh vyzkoušet?

„Po těch událostech chtěl Bůh Abrahama vyzkoušet.“ (Gn 22:1)

„Abrahame, vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!“ řekl toho dne Bůh Abrahamovi. A Abraham vzal syna, a šel. Ale v nás se to někdy pěkně bouří. „Tak počkej,“ voláme, „copak ho Bůh Abrahamovi sám nedal? K čemu to bylo, že ho takhle trápil? Nejdřív něco dá, a pak dělá takovéhle vylomeniny.“ Chtěl si Bůh Abrahama vyzkoušet. Ano, ale co to znamená, a co to bude znamenat pro mne, bude-li si Bůh chtít vyzkoušet mne? A proč to vlastně celé dělá? Toť otázka.


Je to už nějaký čas, co jsem četl knihu jménem „1984“ od autora George Orwella. Je to kniha více než pesimistická, vypráví o životě za hluboké totality, která kontroluje každý kousíček lidského jednání, kde každý je pod úplným dozorem, a nad vším panuje Strana a Velký bratr, který tě vždycky vidí. O knížce řekla jedna má kamarádka, že když ji četla, uvědomila si, jak by asi vypadal svět bez Boha, svět, kde by tu nebyl Bůh, který by taky občas řekl: „A dost.“

Knížka vyprávěla o dvou lidech, muži a ženě, kteří se i v téhle totalitě snažící se panovat i nad lidskými city do sebe zamilovali. A mysleli si, jak toho Velkého bratra nepřelstili, ale on je nakonec stejně dostal. Jak říkám, žádná optimistická knížka. A jak už to tak bývá v takových systémech, nejde o to, aby se takového člověk ihned zbavili, ale chtějí jej zlomit, aby se poddal, aby uznal, že chybil, aby se znovu stal tou malou, tichou, poslušnou ovečkou, která bude šlapat, jak má, a hlavně neremcat.

Oba, muž i dívka, byli vystaveni krutému mučení, a to jediné, co po nich chtěli, bylo, aby zradili jeden druhého. Dlouho odolávali, tahle „láska“ (i když to, co autor v knize popisuje nemá se skutečnou láskou nic společného) pro ně bylo cosi, o co nechtěli za žádnou cenu přijít, ale nakonec na každého z nich našli jejich nejhorší noční můru. Pro muže to byly krysy. A tak když už je měl kousek od obličeje, povolil. Povolil, a zradil.

Ano, to byla jakási zkouška, a když to vidíme takto, je nám jasné, že tohle Bůh asi nedělá. Ale jak často se nám do mysli vecpe taková „odlehčená“ varianta toho, jak uvažujeme o Božím zkoušení člověka. Když si myslíme, že On zkouší, jestlipak mu budeme věrní, jestlipak u něj vydržíme, i když nám udělá tohle i támhleto.

Rudek Bubik říká jeden příměr, který se dá tímto způsobem nádherně překroutit. Na Slovensku mají obrovská stáda bílých ovcí, a stáda hlídají bílí psi. No a tak je občas problém psa od ovce poznat. A víte, jak se to pozná? No, švihnete tomu jednu holí, a když se to přimkne k pastýři, je to ovce, a když vám to roztrhá kalhoty, je to vlk, či v tomto případě pes. Ano, je pravda, že ovce se pozná i podle toho, že umí přijmout spravedlivé pokárání, i to, že vlk se hned brání a kouše toho, kdo by ho chtěl napravit, ale osobně tenhle příklad nemám dvakrát rád. Příliš se nabízí jeho překroucení. „Tak co, jsi ovce, nebo vlk?“ Švih. „Á, přitočil se, tak co, abychom si byli jistí, dáme mu ještě jednu.“ Švih…

A takto si někdy představujeme Boží zkoušky. Švih. Tady máš jednu, abychom viděli, jestlipak mi zůstaneš věrný, i když… A pak se děsíme, copak nejhoršího by nám Pán Bůh mohl udělat.

Ale jsou tohle Boží zkoušky? Opravdu nad nimi On takto přemýšlí?

Nemyslím.


Toho dne si chtěl Bůh Abrahama vyzkoušet. Řekněte mi, už jste někdy zkoušeli člověka? Nemyslím pokoušeli, to zcela určitě dělal každý z nás, když třeba pošťuchoval sestru s úmyslem, aby se naštvala, a tak ji pokoušel ke zlému. To je vlastní nám, ale Hospodin takové věci nedělá.

Ale už jste člověka někdy zkoušeli? Domnívám se, že ano. Děti občas zkouší rodiče, jestlipak jsou jejich názory a postoje pevné, školáci zkouší učitele, jestli si od nich nechá na hlavě vystavět hnízdo, šéfové zkouší své pracovníky, přítel přítele, člověk člověka. Ne s úmyslem přivodit pád, ale chce vědět, jestli se o tohoto člověka mohu v dané věci opřít, jestli mu mohu důvěřovat. Ono děti sice zkoušejí, co rodiče vydrží, a jak někdy skuhrají a nadávají, že jim nic nepovolí, ale když nebohý rodič zkoušku přestojí, dítě ví, že se na něco může spolehnout, a na něco postavit, neboť to přestálo zátěžovou zkoušku.

Ano, a když odhlédneme od lidí, i jinde zkoušíme. Výtah má unést čtyři lidi, ale aby se vyzkoušelo, jestlipak to lano unese, dá se mu zabrat, a naloží se mu třeba dvakrát tolik. Já programuji, a když napíšu nějaký kód, dám mu trošku zabrat, abych vyzkoušel, jestli tam není nějaká vada, nějaká chyba. A stará betatesterská moudrost říká, že úspěšný test je ten, který nějakou chybu najde.

Když leze horolezec po skále, zkouší každý výstupek, jestli se o něj může opřít, zdalipak se právě tady na ten smí pověsit, a on ho unese. Ale víte co? Jak on si přeje, aby to tak bylo! Jak on chce, aby to nebyl jen kamínek, který se oddrolí, když na něj jen rukou zašátráte!

A právě tak Bůh. On zkouší.

Co nás mate je to, že zkouška v nás vždycky vypůsobí jen to nejhorší.

Když se na to podíváme z této perspektivy, není na tom nic divného. Vždyť já ty programy testuji, abych objevil chyby, to jest našel to nejhorší, co se v tom programu může skrývat. A tak mu dám trošku zabrat. Ale není to s úmyslem to zničit, je to přeci moje dílo, já chci, aby bylo co nejlepší, ale je to naopak s úmyslem pomoci, vylepšit, dokončit.

Ale když přijde do tuhého, to se nám to zdá jiné. Člověk se dostane pod tlak, a jeho rádoby dokonalý křesťanský charakter je v troskách. Odpovídá v hněvu, je podrážděný, občas malomyslný, trošku si sem tam zareptá, ale jen potichoučku, a když si myslí, že to Pán Bůh neslyší, a i nedůvěry k Bohu se vyrojí jako když někdo šlápne do vosího hnízda.

Co to dělám? říká si tehdy, jak se teď mohu ukázat před Bohem? A tak velmi často uděláme to nejhorší, co se v této situaci udělat dá, a skryjeme před Ním svou tvář. No přeci dokud to se mnou nebude lepší!

Jenže to jsme na velkém omylu.

Když se zkouší to lano od výtahu, skřípe to, a kdyby mohlo sténat bolestí, asi by si trošku zakřičelo, ale ta zkouška tu není jen tak pro nic za nic. Naopak! Až lano tou zkouškou projde, začne mu každodenní služba, služba, na kterou bude zcela určitě stačit, protože vydrželo dvakrát tolik.

A ten program, když se vyzkouší, a chyby v něm se opraví, pak může také obyčejně sloužit, dělat věci, ke kterým byl určen, a i jeho zátěž je obyčejně mnohem menší, než po ten krátký čas zkoušky.

A tak je tomu i s člověkem.

Ještě jednu věc chci, abychom si uvědomili. Bůh nás zkouší z toho, co nás sám učí. Je tu takový pěkný koloběh: Jsi vyučován, naučíš se, vyzkoušíme tě, pokud najdeme ještě nějaké nedostatky, opravíme je, znovu vyzkoušíme, začneme používat. A pak znovu, s dalšími věcmi.

Ale cílem není ta zkouška! Cílem není, abys v ní zůstal! Ne, ani na okamžik!

A zkouška bude trvat právě takový čas, aby se ukázalo, a aby se ještě případné nedostatky mohly opravit, ne déle, vždyť jde přeci o Boží děti, On chodí zkouškami s nimi, a každou jejich bolest prožívá.

Pak může začít čas, kdy člověk bude dělat to, co se naučil, a co ve zkoušce prošlo ohněm. Už to nebude taková zátěž, ne, „pracovní“ zátěž bývá přeci řádově menší, než ta zkušební, ale jednu věc z toho člověk získá – jistotu, že nyní svůj úkol zvládne. Zkoušení tedy opravdu působí vytrvalost. Lano, které jednorázově unese dvakrát tolik, než kolik má, máme za spolehlivé a osvědčené pro to, aby každý den nosilo svůj normální náklad, a člověk, který projde zkouškou na hranici svých schopností bude vědět, že svůj obyčejný náklad zvládne nosit každého dne, a hle, bude v tom moci vytrvat.

Ale to je těžké, že zkoušky v nás vždy působí to nejhorší, že to v nich vyplave na povrch, my se cítíme, jako bychom selhávali, když opak je pravdou – test byl úspěšný, našla se vada.

A tak kéž bych tě mohl povzbudit, aby ses ve svých zkouškách neutíkal do zármutku a beznaděje, že nikdy nebudeš takový, jakého tě Bůh chce mít, je to právě tento čas, kdy On zkouší své dílo, to, co již v tobě učinil, a i když si člověk připadá, jako by se mu z nitra vyvalilo celé peklo, přesto právě to je ve zkoušce normální, a je třeba s tím jednat jako obyčejně – přijít v tiché pokoře k tomu hrubému kříži, a poprosit svého Spasitele o odpuštění.

On ještě nikdy nikomu nedal zkoušku nad jeho síly, to jen my si to občas myslíme, a pak máme dezertérské myšlenky.

Ještě jedna věc je povzbudivá. Víte, když se to lano zkouší, oči všech jeho tvůrců jsou na něj upřené, má plnou pozornost těch, kdo ho udělali, a oni si moc přejí, aby tou zkouškou prošlo. Právě tak ty, jsi-li v takové peci zkoušek, můžeš si být jist, že oči tvého Otce v nebesích jsou právě na tebe upřeny, právě na tebe se dívají.


I řekl si Bůh, že Abrahama vyzkouší. Vyzkoušel, a zjistil, že je ryzí, a ve zkoušené věci úplně bez chybičky.

A učinil ho otcem mnoha pronárodů…