19. 10. 2007

Nazaretští

Lukáš Makovička, Biblické
3086x přečteno
Nazaretští

„Baešo, zavolej na Ješuu, ať si jde s námi hrát,“ křičel malý Asáel na svého většího bratra. Objevil totiž v háji za vesnicí vykotlaný strom a chtěl se o svůj nález se všemi podělit.

„Ten nepůjde,“ oznámil s kyselým obličejem Baeša zklamanému Asáelovi, „prý musí dneska pomáhat tátovi s novou židlí, kterou dělají pro starého Zacharjáše. A znáš ho, Asáeli,“ odplivl si do prachu, „cituje Tóru líp, než nejeden rabín, že má prý ‚ctít otce svého i matku‘. Asi touží, aby se mu na zemi dobře vedlo,“ zakončil ještě s lehkým úšklebkem.

Asáel byl zklamaný. Ješuu měl rád, na rozdíl od mnoha jiných vesnických chlapců na něj byl hodný, i když právě na rozdíl od nich byl Ješua takový obyčejný – obyčejný hodný chlapec, který pomáhal svému otci, poslouchal ho na slovo, tichý a poslušný mladý tesař.

Petr vešel do shromáždění. Zase neděle, týden co týden to stejné, stejní lidé, stejná hudba, stejný kazatel, stejný Bůh. Pravda, z těch lidí mnozí byli hodní, jako ta stará babička, co mu vždycky dávala bonbóny, ale jak byli obyčejní! Jak všední a nudní!

Přijít, zazpívat si, pomodlit se, vyslechnout si nějaké kázání – tedy, ne že by se Petrovi občas některá slůvka nezarývala až do svědomí, ale víte, bylo to takové, takové obyčejné, asi jako když vás doma spravedlivě kárá maminka.

Znal už i toho Ježíše, o kterém tu hovořili. Byl to takový hodný pán, který měl všechny rád a všem pomáhal, ale zdálo se, že taky, stejně jako ti dobří lidé okolo, neuměl udělat pranic zvláštního.

„Asáeli,“ šeptal Baeša vzrušeným hlasem do bratrova ucha, „Asáeli, vzbuď se!“

„Co se děje?“ otevřel své ospalé oči Asáel, a otočil svůj zrak ke svému bratrovi.

Baeša se na něj zadíval s bolestí. Už sedm let byl jeho bratr ochrnutý na obě nohy, už sedm let se na ně nemohl postavit, kdykoli chtěl jít do svého oblíbeného háje, museli ho nosit. Nemohl si pomoci, zase mu vhrkly do očí slzy, když se díval na jeho pokroucená chodidla, která již nebudou nikdy stát pevně na zemi, kterou dal Hospodin Bůh lidem.

I Baeša si nosil bolest, hluboko v srdci ji tiše choval a utěšoval, když příliš sténala, neklid, který mu rozežíral sny a ničil odpočinek.

Co když na to přijdou, užíral se snad každou hodinu svého života, co když se lidé dozví, že tu krávu jsem Ismaelovi ukradl já? Co budu dělat? Vždyť nemám na zaplacení, peníze se již dávno rozkutálely, protekly mi mezi prsty jako pramínky vody, které nešlo zadržet, co mám dělat?

Pak si ale znovu připomněl svého bratra. Ó ano, vždyť právě kvůli němu sem dnes přišel, vždyť měl pro něj slova naděje!

„Asáeli,“ šeptal důležitě do ztemnělé noci, „slyšel jsem, že v Galileji povstal nějaký prorok, mocný muž, který dokáže dělat i divy a zázraky a snad by i tvé nohy dokázal spravit.“

Snad by mohl spravit i to mé polámané srdce, posteskl si tiše, ale pak si znovu připomněl polámané končetiny svého bratra. „A Asáeli,“ šeptal tak nahlas, že téměř probudil jejich matku, „prý míří sem k nám!“

Měl v duši zmatek. Myšlenky se převalovaly jako bouřlivé vlny a loďkou, jejíhož stěžně se ze všech sil držel, aby jej vlny nesmetly do hlubin zoufalství, si pohazovaly jako uragán s listem břízy.

Petr nikdy neklesl tak hluboko jako Baeša, však přesto cítil v hrudi prázdnotu. Dospíval, a za několik let se bude muset vydat na cestu již jako dospělý, ale připadal si tak nesmírně nepřipravený. Kam půjde? Jakou cestou má jít? Jak obstojí, až se na něho navalí zodpovědnost? Jak to zvládne, když je pro něj tak obtížné stát i v nynějších maličkých věcech? Kde na to vše vezme sílu?

Jak se má člověk změnit, jak proměnit to, co je již vetkané ocelovým cejchem do duše, když všechna předsevzetí jedno po druhém selhávají?

Paprsek světla pronikl hustým mračnem, když si vzpomněl na Jana. Vzpomínal na jeho laskavý úsměv a na jeho povzbuzující slova, na podpírající ruku, a do žil se mu znovu vlila naděje.

Vždyť Jan přeci říkal, že je tu kdosi, kdo by mi mohl pomoci i v mém trápení, a jestliže to říká Jan, pak to bude pravda, on by mi nelhal, chytal se tonoucí posledního stébélka, které ještě zuřivý vítr neserval.

„Asáeli, je tady, už přišel,“ hlaholil Baešův radostný hlas předsíní otcovského domu. Pln nadšení vrazil do dveří Asáelova pokoje, a jedním pohledem přehlédl jeho zmrzačené nohy. Snad už dnes, pomyslel si, snad již dnes se toho zbavíš, můj bratře, a já svého pohanění, vždyť jsem slyšel, že i hříchy odpouští!

„Tak mě zvedni, Baešo,“ hlásil se dotčeně Asáel, když se jeho zamyšlený bratr neměl k činu, a protestoval tak dlouho, dokud se jej silné ruce jeho bratra nechopily.

Šli do synagogy, kde se konalo shromáždění, a kde měl toho dne být přítomen onen prorok, který prý i chromé uzdravoval. „Podívej, Baešo,“ ukazoval Asáel nadšeně, „je tu i Ješua, už jsem ho pěknou dobu neviděl!“

A vskutku, jejich přítel z mládí stál před synagogou, v rukou měl zase svitek Tóry, a četl z proroka Izajáše o příchodu Ducha.

Pak svitek odložil, a do nastalého ticha řekl: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“

Baešovi to v ten okamžik došlo. Ješua? To má být ten prorok? Ten, který uzdravuje nemocné a hříšným odpouští jejich viny? Tak to si s námi někdo zahrál pěkně ošklivé divadlo, vždyť tenhle kluk nikdy nic takového neudělal, byl to takový poslušný a tichý tatínkův mazánek.

A s tváří staženou nevýslovným zklamáním se Baeša otočil ke svému bratru Asáelovi a hořce mu řekl: „Pojď. Nemá cenu tady ještě zůstávat, Ješua nám stejně nemůže pomoci.“

„Jene,“ ptal se opatrně Petr svého přítele, „říkal jsi mi nedávno, že znáš někoho, kdo mi může pomoci, mohl bys mne s ním seznámit?“ Snad nějaký dobrý psycholog, nebo možná někdo, kdo by mě donutil konečně na sebe šlápnout a začít něco pořádného dělat, zatoužil ve svém srdci.

Jan vypadal téměř zaskočeně, jako by to byla poslední otázka, kterou toho dne čekal. Pak se vzchopil.

„Víš, Petře,“ začal také opatrně, „je tomu již asi čtyři roky, co jsem potkal Ježíše Krista, a on mi změnil život. Ne, neopovrhuj tím,“ bránil se, když viděl, jak se Petrova tvář stahuje zklamáním, „on je opravdu živý, a opravdu má moc člověku pomoci s jeho trápením, ať už je jakékoli!“

Jenže Petr toho měl právě dost. „Víš, na tohle možná nachytáš někoho jiného, ale já už toho tvého Ježíše poznal dřív, a byl to vždycky takový nemohoucí chlapík, co dokázal jen dávat přikázání a mluvit o lásce, ale to, co potřebuji já, by určitě nedokázal.

Promiň,“ zašeptal Petr téměř hněvivě, a hotovil se k odchodu, „tomu prostě neuvěřím.“