St 5. 12. 2007

Bhagavadgíta

Bhagavadgíta

Nauč se klást radost i strast, zisk i ztrátu, vítězství i porážku sobě naroveň, a hotov se k boji, tak neutrpíš zlo. (Bhagavadgíta, 2:38)
Na každý problém existuje aspoň jedno prosté a jednoduché řešení, které je úplně špatně. (Murphyho zákony)

Stahují se mračna a na pláni Kurukšétry se schyluje k strašlivé bitvě mezi vojskem Kuruovců a Pánduovců. K bitvě, jaká nebyla snad od počátků světa, strašlivé, bratrovražedné potyčce mezi dvěma nesmírně mocnými vojsky.

V ten čas se stalo, že i sám veliký Ardžuna, jeden z pěti bratří Pánduovců, mocný válečník a hrdina, při pohledu na to všechno ochabl v srdci. Viděl totiž na obou stranách stát otce, dědy, učitele, strýce, bratry, syny, vnuky, švagry, ba i tchány a přátele, a zhnusilo se mu i jen pomyšlení na to, že by je měl zabíjet. „Lépe by pro mne bylo, kdybych se nebránil a beze zbraně byl v bitvě zabit,“ pronesl nakonec s myslí rozechvělou žalem.

Podíváme se tedy společně trochu blíže na Bhagavadgítu a její pozadí, na její učení a nakonec na to, co s tím vším má společného jóga.

1. Bhagavadgíta a její pozadí

Bhagavadgíta, nebo také jenom Gíta, je snad nejznámější a ústřední kniha jednoho z hlavních světových náboženství – hinduismu. Je nepatrnou, ale veledůležitou součástí velkého eposu Mahábháráty, rozsáhlého vyprávění o boji Kuruovců a Pánduovců, a přichází právě v okamžiku vyvrcholení všeho v jedné strašlivé bitvě na poli Kurukšétry.

Veliký Ardžuna by snad naplnil své předsevzetí, které učinil v hořkosti srdce, kdyby nebylo jeho vozataje, Kršny. Ten s ním právě v ten nesmírně závažný okamžik začal rozmlouvat, a aby znovu posílil jeho odhodlání bojovat, vyjevil mu během rozhovoru, jehož záznam je právě Gíta, nesmírná tajemství týkající se života, vesmíru a vůbec. Z vozataje Kršny se totiž nakonec vyklubalo osmé vtělení, avatár, boha Višnua, nejvyššího brahma, a tak byl více než povolán na Ardžunovy zoufalé otázky odpovídat.

Sama Mahábháráta je rozsáhlý příběh o zradách, nenávisti, závisti, ale i lásce a oddanosti, odhodlanosti plnit své sliby až na ostří nože, zkrátka příběhem, který je nádherně propracovaný, pěkně utkaný, se spoustou zvratů a prazvláštních událostí, plný vyprávění o bozích, polobozích, zvláštních schopnostech a neuvěřitelných zbraních, ale přesto jen příběhem.

Osobně bych se více než zdráhal uvěřit, že se události v ní popisované kdy skutečně staly, že měl slepý Dhrtaráštra skutečně sto synů a jen jednu dceru1, a to s jednou ženou (pravděpodobnost něčeho takového je 1:1,26×1030, i kdyby to stihl), že bratři Pánduovci byli ve skutečnosti syny Kuntí, Pánduovy manželky, a bohů – boha větru, spravedlnosti, ranního úsvitu a jiných – protože Pándu sám z obavy před kletbou váhal naplnit své manželské povinnosti2, a že těchto pět bratří se dělilo o jednu věrnou manželku jménem Draupadí kvůli neuvážené poznámce své matky3.

Také těžko uvěřím, že Bůh Višnu se ve skutečnosti vtělil na svět devětkrát a to popořadě v podobě ryby, želvy, kance, muže-lva, trpaslíka, Rámy se sekerou, Rámy (hrdiny eposu Rámájány), Kršny a Buddhy4. Buddhy mimochodem proto, aby svedl na scestí a do pekel všechny ty, kteří nejsou dostatečně pevní ve víře v boha.

Přes to, že byl Kršna vtělením samotného nejvyššího brahma, i on byl docela slušné kvítko, vyrůstal ve společnosti pastýřů a pastýřek, kterým vyváděl nejrůznější klukoviny, kradl mléko, máslo i ovoce a opájel je kouzelnými tóny své sladce znějící flétny. Také projevuje popudlivost, nabádá své spojence k nečestným úskokům a v souladu se svým přesvědčením, že lež je starší než pravda, podněcuje šíření nejrůznějších falešných zvěstí, aby tábor nepřítele pomohl morálně rozložit5.

Nezlobte se na mne, prostě tomu těžko uvěřím. Dokladů o něčem takovém je zoufale málo, snad by se až chtělo říci že žádné, a i ony události jsou takové jakési mýtické, zkrátka, vyprávění o Ježíši Nazaretském, který žil v Judeji na počátku našeho letopočtu, zemřel pod Pontským Pilátem, ale vstal z mrtvých a i dnes je stále naživu, je proti tomu snadno uvěřitelným příběhem.

Člověk se až musí sám sebe ptát, jak se stane, že takové báje lidé berou vážně a věří jim, a že dokonce dotyčným bohům věnují nemalé oběti a úsilí, aby si je naklonili.

Myslím si, že odpověď je překvapivě jednoduchá. Vezmete dnešní fantasy knížky čtené důvěřivými dětmi od útlého mládí, a přidáte několik generací.

2. Učení Gíty

„Dobrá,“ řekne člověk, „ale co to učení? Není i přesto dobré k životu, nejsou tam snad podnětné a skvělé myšlenky, aby stálo za to se jím zabývat?“

Předně, Gíta učí o spasení, záchraně mé duše. Mám na světě mnoho cenných věcí, ale duše je z nich všech nejcennější. Cením si mnoho své tělo, a nebyl bych rád, kdyby mi z něj někdo uťal byť jen kousíček palce, ale oč méně bych byl ochoten přijít o schopnost přemýšlet, cítit, rozhodovat se nebo pamatovat si věci minulé! Proto, je-li duše to nejcennější, co mám, měl bych s ní zacházet velmi opatrně a na základě pravdivých informací a prospěšných rad. Cokoli jiného je pustá bláhovost.

Ale zpět ke Gítě.

Když jsem celý rozhovor Ardžuny a jeho vozataje Kršny četl poprvé, udeřila mne do očí všudypřítomná lhostejnost, která se knihou prolíná. Lhostejnost, kterou kniha učí. Jen namátkou:

Jedině moudrý člověk… pro něhož jsou blaho i strast totožné… je hoden nesmrtelnosti (Gíta 2:15).

Plody činů nesmějí být pro tebe pohnutkou, avšak neulpívej ani na nečinnosti (Gíta 2:47).

Plody činů znamenají jejich výsledky – Gíta učí, že člověk má dělat činy tak, aby mu nezáleželo na jejich výsledcích. To je řečeno mnohokrát i jinde, například:

Je-li muž kázně ve svém já nasycen poznáním i rozpoznáváním, je-li povznesený, ovládl své smysly, a hroudu, kámen i zlato staví naroveň, pak se praví, že je ukázněný (Gíta 6:8). Říkám si, že obchodovat s pravověrným hinduistou, který by mi kámen vyměnil za zlato, musí být balada, ale i tady zdá se platí, že omyl se pozná podle nedůslednosti při jeho uplatňování (Frederic Bastiat).

Gíta jde však ještě dál, říká, že člověk si nemá nic přát, nemá se radovat ale třeba ani nenávidět, být dokonale lhostejný.

Je mi drahý ten… kdo žije bez očekávání… kdo se neraduje ani nechová nenávist… po ničem netouží… je stejný k nepříteli i příteli a stejně tak k poctě i potupě, v horku i chladu, slasti i strasti… je bezdomý… (Gíta 12:15–19).

Muž kázně… má být bez přání (Gíta 6:10).

Člověk se nemá radovat, dosáhne-li něčeho příjemného (Gíta 5:20).

Až tvůj rozmysl překoná houštinu klamu, dojdeš lhostejnosti ke všemu (Gíta 2:52).

Nabízí se otázka, proč Gíta učí takové věci? Nemůže to být přeci beze smyslu, a jsem dalek toho prohlásit, že toto dílo sepisovali blázni, kteří nevěděli, co mluví. Ba ne, právě naopak, je to nejspíše dílo mnoha chytrých a vzdělaných hlav, práce generací tříbení!

Proč tedy?

Inu, věc je celkem jednoduchá. Gíta učí, že člověk není samostatně jednající jedinec, nemá svou vůli, ale je jen maličkou, nepatrnou částečkou nesmírného a věčného brahma, které se nikdy nemění. Této částečce se pak říká átman.

Tato částečka má však problém, protože je chycená v přírodě, prakrti, to jest tom všem, co je kolem nás. Abychom si rozuměli, átman je duchovní, něco věčného a neměnného, a příroda kolem nás je něco, co ho poutá a poskvrňuje, takže není schopen přes tuhle vidinu, máju, poznat pravou podstatu sebe sama, odpoutat se od toho všeho tady kolem, a znovu se stát čistou součástí brahma.

Rozumíme si? Ne?

Zkusíme to převést do našich pojmů. Člověk je jen duch, součást velikého věčného „Ducha“, ale je v současnosti chycený tady v přírodě. Někdo je chycený jako otrok, někdo jako pán, někdo třeba jako kráva a jiný třeba v pekle nebo v nebi. A věc, která ho tady drží, jsou právě touhy a činy. Když přestane toužit, a bude dělat činy bez toho, aby mu na nich záleželo, pak se konečně z toho divného světa plného utrpení a těžkostí odpoutá, očistí se, a spočine zpátky v tom jednom velikém „Duchu“, brahma. To ovšem zabere nějaký čas, a tak se mezitím musí náš átman párkrát převtělit a ještě dávat pozor, aby si to nepokazil.

Slovy Gíty:

Činy jsou všude konány kvalitami přírody, ale člověk zmatený osobivostí se domnívá, že sám je činitelem (Gíta 3:27).

Vždyť každý je bez vlastní vůle poháněn k činnosti kvalitami zrozenými z přírody (Gíta 3:5).

Kdo okem poznání prohlédnou… tajemství vysvobození z jevové přírody, dospějí k nejvyššímu (Gíta 16:34).

Dobrá. Ale proč to takhle všechno je, a jaký nebo jaké je to „brahma“, do kterého se máme všichni rozplynout?

Slovy samotného Kršny, nejvyššího brahma (Gíta 10:12), takové:

A tyto činy (tvoření i zánik zástupů bytostí) mě nepoutají, sedím jakoby netečně a na oněch činech neulpívám (Gíta 9:9).

Nikdo mi není milý ani odpudivý (Gíta 9:29).

Dále je svrchovaný pán světa, nezrozený a bez počátku (Gíta 10:3), semenem všech bytostí (Gíta 10:39), vše ve všem, vždyť i zástupy bohů vystupují z něj (Gíta 11:21).

Čili, Kršna, neboli Višnu, neboli nejvyšší brahma to tady všechno udělal, včetně té přírody, vidiny, která nás tu poutá, všechno je nakonec jeho částí, z něho vzniká i zaniká, ale on na tom všem nelpí, je mu to totiž taky lhostejné.

Na tomto základě pak klidně ospravedlníme hinduistický panteon miliónu bohů, vždyť stejně ve všem uctívají Kršnu, ale i systém kast, protože jde jen o to, do jakého řádu se ono nebohé átman dostane, a když už v nějakém je, tak ať si tam taky po celý svůj jeden život zůstane.

Poslední otázka zní: Proč Gíta učí takové věci?

Inu, i to je jednoduché. Jistý přední evolucionista kdysi prohlásil: „Evoluce nemůže být dokázána. Věříme jí, protože jediná další možnost, stvoření, je pro nás nepřijatelná.“

Hinduisté nejsou materialisté, oni věří, že vše, co je kolem, někdo stvořil, nemají dost víry na to, aby věřili, že to vzniklo náhodou, a tak věří tomu, co učí Gíta.

Ona totiž jediná další možnost je, že ten, kdo si to tu stvořil, nás bude nakonec volat k zodpovědnosti za naše zlé činy, což Kršna vzhledem ke své lhostejné povaze dělat nebude, říká totiž, že i člověka skrznaskrz zkaženého, je-li mi oddán a neoddává se ničemu jinému, je třeba počítat mezi spravedlivé, neboť se správně rozhodl (Gíta 9:30).

Ne, nemůže to být dokázáno, ale ta druhá možnost, že ten Stvořitel nás nakonec bude soudit, je pro ně nepřijatelná.

Jeden můj známý, který studuje religionistiku (a mimochodem právě on mi tuhle knížečku půjčil), mne upozornil, že výše uvedený verš z Gíty 9:30 jsem dost zle překroutil. Jeho kontext mu totiž dává úplně jiný význam:

„Ke všem bytostem jsem stejný, nikdo mi není milý ani odpudivý. Ti však, kdo s láskou se mi oddávají, trvají ve mně a já trvám na nich. Dokonce i člověka naveskrz zkaženého, je-li mi oddán a neoddává-li se ničemu jinému, je třeba počítat mezi spravedlivé, neboť se správně rozhodl. Záhy se stane ztělesněním pořádku, získá věčný mír. Věz, synu Kuntí, že kdo je mi oddán, nezahyne.“ (Gíta 9:29–31)

Jak určitě sami vidíte, měl pravdu, a tímto se za nedostatečnou pečlivost při pročítání omlouvám.

Přemýšlel jsem tedy, jak co nejlépe vyjádřit rozdíl, který je mezi křesťanským náhledem na svět a tím, který zastává Gíta – a tu se znovu stejně dostáváme k otázce zodpovědnosti a soudu.

Každá „víra“ se totiž musí nějakým způsobem vyrovnat s tím, co tu na Zemi je – s hříchem a vším tím neřádem kolem – a s dvěma otázkami, které se s tím pojí: 1) Kdo za to může? a 2) Jak z toho ven?

A tady je mezi křesťanstvím a hinduismem, ač oba nakonec tvrdí, že svět někdo stvořil, dost propastný rozdíl.

Na otázku kdo za to může, odpovídá Bůh Bible jasně, že člověk, protože si zvolil zlé. Gíta tuhle otázku v podstatě neřeší, zkrátka je tu nějaký nepříliš uspokojivý stav, který nějak vznikl, zdá se, že za to nemůže ani člověk sám (jeho átman se tu nějak chytilo), ani Kršna, protože se nezdá, že by hodlal přijmout zodpovědnost za to, co pokazil, a napravovat to.

Na druhou otázku jak z toho ven, odpovídá Bible, že si zkrátka nepomůžeme, ale musíme uznat svou zodpovědnost, přiznat se ke svým zločinům a přijmout milost a nabízenou pomoc. Gíta tvrdí, že když se budeme dostatečně snažit v určitém směru, pak si můžeme po nějakém dostatečně dlouhém čase pomoci sami – není třeba se ke svým zločinům přiznávat, je třeba něco naprosto jiného (viz další část).

3. Co to má společného s jógou?

Kupodivu mnoho, ono slůvko se v celé knížečce nejednou vyskytuje. Jóga je slovo o mnoha významech, nicméně do češtiny se nejčastěji překládá jako „sebekáznění“.

Hinduismus je totiž další z řady „udělej-si-sám“ náboženství, která člověku předloží cestu ke spasení, zaručeně božský návod, jak se sám vysvobodit, a pak se člověče snaž. V našem případě jde o to, že člověk musí dojít oné lhostejnosti ke všemu, konat činy bez touhy po výsledcích, aby si nakonec plně uvědomil, že je ten duchovní a věčný átman, a tak se osvobodil.

Nu a právě k tomu slouží ono sebekáznění, nebo v původní řeči jóga.

Čili tytéž úkony, které důvěřiví Češi provádějí za účelem cvičení, prováděli po staletí hinduisté když chtěli dosáhnout dokonalosti, a jejich účel je odpoutat se od světa kolem a objevit v sobě skryté vnitřní átman.

Jógy je více druhů, ale dva nejznámější a zmíněné i v Gítě jsou džňánajóga a karmajóga.

Džňánajóga, aneb sebekáznění poznáním znamená, že člověk veskrze spoutá soubor smyslů a postupně se zklidní rozmyslem pevně uchopeným, nechá mysl spočinout v Já a na nic nemyslí (Gíta 6:25).

Pokud totiž člověk nepřemýšlí a omezí smysly, možná pochopí, že je jen átman, a dojde osvobození.

Na to říkám, že pokud tohle – omezit smysly a na nic nemyslet – má být poznání, raději budu nevědomý a pokud je toto moudrost, raději budu blázen, našpicuji svých pět smyslů a zaostřím svou mysl, abych byl schopen lépe a jasněji chápat a snad nakonec i pochopit.

Karmajóga, aneb sebekáznění činy znamená, že člověk koná činy, ale učí se je dělat bez „ulpívání“, tj. bez touhy po jejich výsledcích. Pak, když člověk dojde dokonalosti v této cestě jógy, je pro něj narození syna stejné jako jeho úmrtí, radost jako strast, blaho jako útrapy. Nejde o to, že by se měl naučit útrapy snášet, ale má být úplně ke všemu lhostejný.

Jak se toho dosahuje? Inu, člověk má dál činy konat, ale má je dělat pro Kršnu, jen jako oběť, obětovat pro oběť samu, protože Kršnovi je vzhledem k jeho povaze stejně všechno jedno.

Nejde tedy vůbec o to, co člověk dělá, hlavně že to dělá „pro boha“, a je mi velmi smutno, když vidím tento postoj v odlehčené podobě, jak se občas vkrádá do křesťanského myšlení.

Čili pokud vám někdo tvrdí, že jóga je „jen“ cvičení, tak buď se mýlí, nebo lže, je to jako kdybych vám já říkal, že prostá víra ve vzkříšeného Ježíše, který mne zachrání, základní článek mého náboženství, je jen jakési „cvičení“.


Zbývá poslední otázka: „A co když je to všechno pravda, a vy křesťané se mýlíte?“

Jak už jsem řekl, příběh o zmrtvýchvstání je řádově uvěřitelnější než báje Mahábháráty, to ale není všechno.

Za prvé, nádherně a přesně vytvořené stvoření všude kolem nás (i kdyby to byla vytvořená společná „vidina“, jakýsi „Matrix“), s tím jak přesně a krásně do sebe vše zapadá, nevypadá příliš na to, že ho stvořil někdo, komu vůbec nešlo o výsledky jeho počínání.

A za druhé mi ukažte jediného hinduistu, který si je jist, že došel dokonalosti ať už na cestě poznání nebo činů, a já vám ukážu lháře.

Ony cesty totiž pro člověka nejsou splnitelné, vždyť i kdybych na chvíli dokázal omezit smysly a přestat přemýšlet, jak dlouho to musí být, abych už byl dokonalý? A dojít absolutní lhostejnosti? Abych například pracoval když mi zaplatí nebo nezaplatí úplně stejně? Aby mi bylo jedno, jestli je mi zima nebo chlad? Na něco takového osobně nemám, a znovu, opravdu věříte, že je někdo schopen něčeho takového dosáhnout?

Nebo ještě osobněji, myslíte si, že to zvládnete?

Poznámky

  1. Bhagavadgíta, přeložili Jan Filipský a Jaroslav Vacek, vydal Odeon v Praze 1976, str. 12, pozn.: vydání je doplněné úvodním popisem děje okolo Gíty, výňatky ze Šankarova a Rámádžunova komentáře ke Gítě, a slovníkem pojmů.
  2. tamtéž, str. 12
  3. tamtéž, str. 185
  4. tamtéž, str. 19
  5. tamtéž, str. 189