29. 8. 2008

Zakusí pronásledování

Zakusí pronásledování

A všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování. (2 Tim 3:12)

Na internetu se v současné době objevil banner, který upozorňuje na vyloučení Aleše France z brněnského sboru AC a zmiňuje se o tom jako o pronásledování.

O celé situaci mohu ze svého pohledu s klidným svědomím prohlásit, že Aleš byl vyloučen svévolně na základě křivých obvinění (text odůvodnění kázně spolu s komentářem k obviněním přikládám v příloze) a institut kázně byl jednak pokřiven a jednak zneužit. Nemusím souhlasit a ani nesouhlasím se všemi Alešovými názory, ani jeho způsob práce mi nemusí být blízký – máme poněkud odlišný způsob myšlení – nicméně ani jedno, ani druhé není a nesmí být důvodem vyloučení ze sboru.

Celá věc je o to horší, že se stala s vědomím a tichým souhlasem vedení církve – biskup byl o celé věci informován ještě před uvalením kázně a i po vyloučení ze sboru vím nejméně o dvou dopisech odeslaných na ústředí církve týkajících se této věci – s nulovou odezvou. Napadá mne otázka: Což nevíte, že nespravedliví nebudou mít účast v Božím království? (1 Kor 6:9)

Zazněla ale pochybnost, jestli lze něco takového pokládat za „pronásledování“ v biblickém slova smyslu. Podívali bychom se tedy společně, co Bible učí o pronásledování, jeho příčinách i o jednání s ním.

1. Jakých podob může nabývat pronásledování?

…když vás budou tupit… (Mt 5:11)

Tupení si Ježíš sám zkusil nepočítaně. Vymítal démony a byl obviněn, že to dělá ve jménu Belzebula a že slouží ďáblu. Jeho motivy se staly nejprobíranější věcí na každém farizejském shromáždění a téměř všichni se shodovali na tom, že „jen svádí lid“, vědomě je vede na zlou cestu. Tupit někoho znamená snižovat ho, ponižovat. V našich končinách se to děje nejčastěji formou „já-vím-že-ty-to-děláš-jen-proto“ (doplňte si sami – jsi pyšný, nesnášenlivý, svárlivý atd.) – ono když člověku přisoudíme zlé motivy, můžeme snadno pohanět i tu nejčistší lásku a dost těžko se to vyvrací. Jenže u motivů a pohnutek víc než kde jinde platí, že „já vím a vy se jen dohadujete“.

..pronásledovat… (Mt 5:11)

Nikdy jsem ještě nestál před situací, kdy by mne lidé varovali, abych nechodil do toho a toho města, že mne tam chtějí zabít. Můj Pán ano. Ale i toto může mít různé podoby. Věřící v Makedonii například zakusili chvíle, kdy jim okolní lidé prostě vyrabovali domy a pobrali majetek. Za komunistů se věřící lidé těžko dostávali na školy, bývali věznění, nemohli získat dobré zaměstnání, nebylo jim dovoleno dělat věci, které ostatní lidé mohli.

…lživě mluvit proti vám všecko zlé… (Mt 5:11)

A opět se podíváme na příklad našeho Pána. Také mám poměrně pěkný seznam „řekli o mně“, nicméně takové položky jako u Ježíše mi tam ještě chybí. Ještě se mi nestalo, že by pomlouvání a zlé domněnky dosáhly takového stupně, že se moje rodina vydá na psychiatrii zařídit, aby mne zbavili svéprávnosti, protože jsem se zbláznil. Ježíši ano. Ale lži, zlé domněnky, pomluvy a šíření falešných zpráv patří též do ďáblova repertoáru pronásledování.

Budou vás vylučovat za synagóg; ano, přichází hodina, že ten, kdo vás zabije, bude se domnívat, že tím uctívá Boha. (J 16:2)

A tady už máme naše oblíbené „vylučování ze shromáždění“. Poměrně často slýchávám názor, že pastor může ze shromáždění vyloučit toho, kdo se „mu nehodí do plánu“, prostě nezapadá do shromáždění. Nu, nemůže. Pokud ano, asi by to Ježíš těžko říkal hned vedle takových věcí jako zabíjení a těžko by se nad tím rozčiloval, kdyby to skutečně bylo v pravomoci představeného synagogy. I Jemu se takové věci stávaly – z nazaretské synagogy ho hnali s kameny v rukou a kněží se dokonce dohodli, že kdo v Něho uvěří, bude ze synagogy vyloučen taky (J 9:22).

<><

Když si tedy všechny body shrneme a uděláme závěr, vidíme, že „pronásledování pro spravedlnost“ nastává ve chvíli, kdy druzí lidé člověku působí nějakou škodu na tom, co má – ať už na majetku, zdraví, životě, svobodě, právech či pověsti – a to ne proto, že by udělal něco zlého (což je v pořádku, od toho jsou tady například vlády), ale proto, že něco zlého dělat odmítá či přímo brání, aby se to dělo.

Takto nemusí být pronásledováni jen křesťané, a i nevěřící z pronásledování berou část užitku, který z něj mají křesťané, nebudou ale ve svém pronásledování mít všechny výhody a jistoty, ze kterých se může těšit každý řadový křesťan.

2. Odkud se bere?

A všichni vás budou nenávidět pro mé jméno. (Lk 21:17)

Kdesi v rozlehlé zemi Vesmíru bylo jedno království, kde vládla spravedlivá princezna. Snažila se mezi svým lidem udržovat klid a pořádek a stíhala každou nepravost.

Její poddaní ji za to ale z celého srdce nenáviděli, nechtěli, aby jim vládla, a kdyby mohli, byli by ji z jejího trůnu hnali sviňským krokem.

Stalo se ale, že se s touto princeznou setkal jeden mladík z onoho království, a když překonal své prvotní předsudky a princeznu trochu blíž poznal, začal ze srdce obdivovat její charakter a vlastnosti. Přelétla jiskra, rozhořely se první ohníčky vzájemné náklonnosti a po několika měsících se v království rozezněly radostné zvony ohlašující svatební hostinu.

Dalšího dne se mladík vracel zpět z města do svého nového domova se svěšenou hlavou. Ti, které pokládal za své přátele, se k němu náhle otáčeli zády, potají si na něho ukazovali prstem a říkali: „To je ten, co si vzal tu hradní couru.“ Jeho rodina se k němu začala chovat chladně, protože měla dojem, že ji svým sňatkem zradil a zostudil mezi všemi sousedy a známými.

A mladík na vlastní kůži poprvé, ale zdaleka ne naposledy zakusil, co to znamená, když se část nenávisti, kterou lidé chovají k někomu, koho milujete a koho se nechcete vzdát, vylije i na vás.

A poprvé uslyšel ono moře tichých hlasů, které volaly: „Zřekni se jí, pak tě budeme milovat, pak se s tebou budeme přátelit, potom ti budeme nakloněni a budeme o tobě hovořit pěkně a s hrdostí.“

3. Proč svět nenávidí Ježíše?

Vás nemůže svět nenávidět, mne však nenávidí, protože ho usvědčuji z jeho zlých skutků. (Jan 7:7)

Je ve své podstatě zvláštní, tahle nenávist k Ježíši. Vždyť kdo je jako On? Kdo se choval jako On? Kdo jednal s lidmi tak spravedlivě, a přesto tak laskavě jako On? Kdo jiný tolik a z celého srdce pomáhal, napravoval, co bylo pokřivené, a uzdravoval, co bylo nemocné?

Jenže věc, kterou špína nejvíc nesnáší, se jmenuje světlo.

Jistý hinduista se pyšnil tím, že za celý život nesnědl ani jednu živou bytost, neublížil žádnému živému organismu. Když to uslyšel jeden misionář, vzal si chlapíka s sebou a ukázal mu pod mikroskopem jedinou kapičku vody, ve které se hemžily tisíce evidentně živých a hýbajících se miloučkých bakterií.

Hinduista byl zděšen; jeho pýcha a chlouba byla náhle v jednom okamžiku zmařena.

Celou situaci se ale rozhodl vyřešit po svém – smetl mikroskop ze stolu a roztříštil ho na malé kousíčky.

Toto je tedy příčina, proč lidé nenáviděli a ještě stále nenávidí Ježíše. On je usvědčuje z toho, co dělají zlého. Svítí jasným světlem na tu naši lidskou špínu, kterou se celý život snažíme skrýt, a to mnohdy i sami před sebou.

Jen jednu kratičkou poznámku: Bible nebere ateismus jako nějaký „rovnocenný a přijatelný světový názor“. Kdepak. Pokud je tu Bůh, který svět stvořil, který mu vládne a který stvořil každého z nás, objektivní Bůh, pak je cosi zlého na tom tvářit se, že neexistuje a nevzdat Mu slávu za to, kým je a co pro nás udělal. Je cosi zlého na tom vytěsnit ze své mysli byť i jen myšlenku na Něj a je cosi zlého na tom, že nás ani v nejmenším nezajímá, co po nás náš Stvořitel chce.

A tak se i tato maličká věc stává něčím, co „usvědčuje lidi z jejich zlých skutků“, a ani se o to nemusíte moc snažit.

Pokud se církev ale stane příliš podobnou okolnímu světu, smísí se s ním, tuto svou schopnost ztrácí. Nikoho neusvědčuje z ničeho zlého, nikoho nepřivede k zamyšlení. Je to sůl, která ztratila svou slanost a bude co nevidět vyhozena ven mezi lidi, kteří ji pošlapou.

A bojím se, že právě tohle už je na pořadu dne.

4. Jakou máme ochranu?

Co je na pronásledování těžkého, je to, že bolí. Ono to bolí. A někdy hodně.

A tak se v myslích všech lidí hledajících Boha v každém století objevuje znovu ta stejná otázka: „Kde jsi, Bože, proč jsi tomu nezabránil? Nejsi snad všemohoucí? Proč mne tedy nechráníš?“

Nuže, onen mladík, který si vzal spravedlivou princeznu, musel od svého svatebního dne zakusit mnohá příkoří. V jeho práci mu dělali takové naschvály, že musel odejít pryč. Sousedé ho za zády pomlouvali a kde mohli i kde nemohli, přičetli mu vinu za kdeco.

V jeho srdci zuřila bouře. Měl princeznu ze srdce rád, skutečně se obdivoval jejímu charakteru a miloval její společnost. Ale musel se rozhodnout, jestli mu to stojí za to. Jestli mu to stojí za tu nenávist celého lidu království i za všechna příkoří, která musel vytrpět.

Věděl, že nikdy není ve skutečném nebezpečí. Jeho milá vládla a pokud bylo potřeba, veškerá její moc a síla mu byly k dispozici. Věděl, že ho má skutečně ze srdce ráda a že by nedovolila, aby ho nepřátelé zahubili. Ale také mu bylo jasné, že nemůže používat svoji moc a sílu, aby potlačila každou pomluvu, každý zlý úmysl a zabránila každému pokoření, kterého se mu dostalo. Vždyť i ona sama trpělivě snášela to stejné až do času, kdy všemu zlému hodlala učinit konec.

A tak se i přes všechnu bolest nemusel bát a neměl pocit, že by se nacházel v nějakém nebezpečí. Věděl, že její láska je mu štítem a pevností, a že ta láska neselže.

A i když ho nechránila před zlými řečmi a pomluvami svou mocí a silou, přesto tou samou mocí a silou nejednou zabránila, aby ho ony zlé věci zničily nadobro, a věděl, že kdykoli bude jeho srdce krvácet, má u ní něžnou dlaň a tichou podporu, že když bude plakat, ona jej potěší, nebude mu nadávat do slabochů a uplakánků, ale pomůže mu nést to břemeno, které nese i ona sama.

Stejně mu však čas od času, v temných dobách bolesti a zrady, přicházela na mysl ona neodbytná otázka: „A stojí mi za to? Stojí mi princezna skutečně za to všechno?“

Tehdy se rozpomínal na všechny krásné dny, na všechna povzbuzení, kterých se mu od ní dostalo, stavěl si před oči její charakter, moudrost, krásu a tu zvláštní vnitřní sílu, a tiše tomu nepříteli uvnitř odpovídal: „Ano, stojí. To víš, že stojí.“

5. Kdo je ten, kdo pronásleduje?

Ve zkratce: Je to svět.

Dnes ale, jako i ve všech dobách, občas míváme potíže určit přesnou dělící linii mezi světem a církví. Bohužel bývá často přečasto někde úplně jinde, než hranice mezi členem a nečlenem toho, čemu se navenek říká křesťanská církev.

A to nás mnohdy mate.

Kde je tedy ona hranice?

To nám ukazují dva verše:

Ne každý, kdo mi říká `Pane, Pane´, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. (Mt 7:21)

Ovšem pevný Boží základ trvá a nese nápis `Pán zná ty, kdo jsou jeho´ a `ať se odvrátí od nespravedlnosti každý, kdo vyznává jméno Páně´. (2 Tim 2:19)

V tom, čemu se dnes říká církev, je mnoho lidí, kteří nesplňují tyto dva základní body – neplní vůli Ježíšova Otce v nebesích, nemají snahu řídit svůj život podle Jeho přikázání (mnohdy je ani nezajímají), a když už jsou na to upozorněni, nejeví žádnou snahu se „od své nepravosti odvrátit“. Všichni mnoho padáme, ale tím nelze omlouvat setrvávání v hříchu a neochotu přiznat se a svůj přečin napravit.

Pokud ale v církvi takoví lidé zůstávají a jsou díky myšlení „čím víc lidí tím víc Adidas (nebo církve?)“ chráněni před jakýmkoli postihem, není se co divit, že se budou zuby nehty ústy bránit, bude-li jim někdo na jejich oblíbenou nepravost sahat a obratem přikročí k pomlouvacím i jiným protiopatřením.

Popravdě, co jiného má člověk čekat od světa?

6. Co máme dělat, když se nám něco takového přihodí?

Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi. (Mt 5:12)

Jásejte.

Zvláštní rada do situace, která s sebou vždy nese mnoho bolesti.

Je to vůbec možné? Jak by se člověk mohl radovat v situaci, která je nepříjemná a zraňující? Když ho druzí pomlouvají a tupí?

Inu, musí napnout svůj zrak a dohlédnout dál, dohlédnout až k odplatě.

Naše potíž často bývá, že svýma očima víry vidíme jen na další krok, vidíme jen onu bolest, ale nevidíme, kam všechny cesty vedou a jak skončí.

A právě pronásledování pro spravedlnost je trnitá a nepříjemná cesta, která ale vede k nádhernému cíli, a právě z toho cíle se můžeme radovat, i když se nám trny zadírají do pat.

Z čeho se tedy máme radovat?

<><

…protože máte hojnou odměnu v nebesích. (Mt 5:12)

Náš mladík, který si vzal princeznu, se v srdci také mnohdy soužil a trápil, protože ve všem, co dělal, náhle musel počítat s překážkami, které tam dříve nebyly. Náhle se mu zdálo, jako by se před ním každé dveře zavíraly, ba, jako by mu je lidé před nosem přibouchávali, a jako by každé dílo, které kdy toužil postavit, nějaká ruka okamžitě zohavila a zbortila.

Není divu, že mnohdy propadal malomyslnosti.

Jednu věc ale přehlédl. Díval se jen na svou bolest a přehlédl, jak se den za dnem víc a víc rozsvěcuje radostné světélko v očích jeho milované, jak den za dnem sílí její náklonnost k němu, jak se nad ním den za dnem stále více raduje a jásá. Je mi věrný, znělo v jejím srdéčku, stojím mu i za všechny ty potíže, radovala se a jásala.

A nevšiml si, že se v jejím srdci vytvořila komůrka, která tam byla jen pro něj, komůrka naplněná myšlenkami o pokoji a radosti, po strop plná plánů na dobro a požehnání, kterým ho jeho drahá hodlala zahrnout.

Nevěděl, že o jeho odměně už je rozhodnuto a že je vskutku veliká.

A že z těch všech perel a vzácných kamenů ten nejvzácnější má vlastní jméno a věrné, něžné, krásné a hluboké oči.

A že s ním zůstane navždy.

<><

Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti. A vytrvalost ať je dovršena skutkem, abyste byli dokonalí a neporušení, prosti všech nedostatků. (Jk 1:2–4)

Je jenom jedna cesta, jak získat pevný a odolný charakter, schopný přestát kdejakou bouři a těžkost. Té cestě se říká těžkost, soužení, bolest či utrpení.

S duší je to podobné jako s naším tělem, i ono se zocelí, pokud musí den za dnem překonávat překážky a nosit mnohdy i těžká břemena. Těžko mohu očekávat, že zesílí někde u klávesnice nebo u knížky. A lidé, kteří jsou nejhouževnatější, schopní přestát největší těžkosti, unést veliká břemena, jsou právě ti, jejichž svaly se léty nošení břemen a překonávání překážek zocelily a zesílily. Nejsou to sváteční sportovci a kulturisté, kteří svou sílu předvádí jednou za rok na nějaké soutěži, ale lidé, o které se můžete opřít v každý čas a za každého počasí.

A právě tak je tomu i s charakterem člověka. Zkoušky vedou k vytrvalosti, k tomu, že člověk je schopný vydržet víc, přestát víc, unést víc, jeho charakter je pevnější a on je schopný nést větší břemena na delší vzdálenosti.

Takový člověk může jít proti větru, a přesto jde dál, dostávat rány zlovolnými nebo i jen nemoudrými slovy zleva zprava, a přesto jde dál.

A není jiné cesty, jak mít silnější a pevnější charakter, než právě zkoušky a těžkosti.

Kromě toho to celé funguje i jako ochrana. Malý stromeček se musí bát každého větru, aby mu nepolámal jeho slaboučké větve, ale velký, vzrostlý dub se může i těm nejsilnějším vichřicím smát do tváře. „Tak ty že mi polámeš pár větví?“ slyšel jsem ho hurónsky se řehtat uprostřed řádícího orkánu, „nu co, já jich mám, ony zase dorostou, a mé kořeny už jsou příliš hluboko, můžeš se snažit, jak chceš, ty nevyvrátíš, jsou pevně zarostlé ve Skále.“

Tak i náš mladík po létech strávených s princeznou už pouštěl jedním uchem tam a druhým ven pomluvy a zlovolné řeči, které ho tehdy na onom hořkém počátku dokázaly trápit a soužit celé dny a noci.

Tak i každý křesťan má růst a sílit v charakteru a nemá to být tak, že i po dvaceti letech chození s Bohem ho sklátí a odradí i ta nejmenší známka odporu a zlé vůle, nahlodá první neúspěch a překážka na cestě.

Ale jediný způsob, jak toho dosáhnout, je projít skrze zkoušky a těžkosti, neutíkat, nevzdávat se, pro sílu se uchylovat do svého útočiště a hradu, v pláči vyhledat svého Utěšitele, v pádu se opřít o onu mocnou paži, povstat a jít…