Po 22. 11. 2010

O dávání

Lukáš Makovička, Kázání
2926x přečteno
O dávání

Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej. (Mt 5:42)

Když u nás ve sboru koluje košíček na sbírky roznášený sličnými hosteskami, má to v sobě jakousi zvláštní příchuť. Říkává se u toho: „Pamatujte, že nedáváme lidem, ale Bohu,“ a tam, v tom „domě Božím“, se nám leckdy zdá, jako by Bůh na naše dary nějak zvlášť shlížel a všímal si jich. I starým Izraelitům se nejspíš zdálo, že dary vložené do chrámové pokladničky jsou dvakrát posvěcené a Hospodin se při jejich přijímání usmívá o něco více než obvykle.

Izraelci navíc měli zdá se přesně vyměřeno, kolik že tomu Bohu stačí, aby byl spokojený. Desátek a ani o chlup víc. Leckterý dnešní křesťan tiše závidí – zdá se mu, že v jeho případě to rozhodně není tak jednoduché…

Podívali bychom se tedy trošku blíže, co Bible učí o dávání: z čeho máme dávat, kdy musíme dát, jestli do této skupiny patří desátky a něco maličko o dobrovolném dávání.

Z čeho máme dávat?

Neboť Písmo praví: `Nedáš náhubek dobytčeti, když mlátí obilí´, a jinde: `Dělník si zaslouží svou mzdu´. (1 Tm 5:18)

Nepřineseš nevěstčí mzdu ani psovskou odměnu do domu Hospodina, svého Boha, ať jde o jakýkoli slib, neboť obojí je Hospodinu, tvému Bohu, ohavností. (Dt 23:19)

Tu odpověď známe ve skutečnosti všichni: Ze svého. Z toho, co jsme nabyli jakýmkoli poctivým způsobem – prací, darem od někoho jiného, zdědili, směnili a podobně. Teprve tehdy si jakýkoli dar může zasloužit naše tiché uznání a pochvalu.

Chci se na chvíli zastavit u toho prostého slovíčka ze svého. Víte, leckdy jsem slýchal učení typu: „My všichni patříme Bohu se vším všudy, On rozhoduje, tudíž i tvoje všechny peníze musí být jeho a on má rozhodovat.“ A teď se s tím, milý křesťane, popasuj a zkus zjistit, copak má pán Bůh v plánu s ne-až-tak-tvými penězi a majetkem.

Bible naproti tomu hovoří o tom, co získáme vlastníma rukama, jako o něčem, co je naše. Je to moje mzda. Můj podíl získaný prací. Šalomoun píše:

Hle, co jsem shledal: Je dobré a pěkné, aby člověk jedl a pil a měl se dobře při veškerém klopotném pachtění pod sluncem v časných dnech života, které mu dal Bůh, neboť to je jeho podíl. (Kaz 5:17)

Ano, Bůh nám tady na Zemi dal určité úkoly – obdělávat ji a starat se o ni – ale také nám spolu s prací dává mzdu: jídlo, pití a kdeco dalšího, na co si zde na Zemi jen vzpomenete.

Náš podíl.

Podstatné je, abychom si uvědomili, že Bůh nad tím vším přemýšlí právě takto. To nejsou jeho prostředky, které si používá, jak se mu zlíbí, jsou naše. Když já dám kapesné svému synkovi, je jeho. Ano, stále jsem jeho rodič a moje vůle pro něj má být až na výjimky zákon, ale to kapesné je jeho. On rozhoduje, jak ho použít, ne já. Ano, já Bohu patřím se vším všudy, dokonce i můj život je v Jeho rukách, ale on mi tyto věci dal, jsou mé.

Jednou, když jsme měli trošku víc peněz na účtu, se mi zachtělo koupiti si nový počítač. Pro sebe. Jasně, dalo by se to možná zakamuflovat, „že to bude sloužit Bohu“, jenže ono to tak nebylo. Chtěl jsem ho pro sebe. Na to, co na něm dělám pro Boha, stačil i ten starý. Pod vlivem různého „křesťanského“ učení o majetku jsem se tedy vydal pozeptat se Boha, zdalipak můžu. Koneckonců, byla to docela pálka, co kdyby měl s těmi prostředky jiné plány…

A víte co? On se mi docela normálně smál. Říkal: „Podívej se, ty tu máš prostředky, které sis poctivě vydělal svou prací, neukradl jsi je, a všechny své závazky plníš. Proč by sis tedy ze svých peněz nemohl koupit pro sebe nový počítač?“

A tehdy mi to snad o trošku víc docvaklo. Kapesné, které dám synkovi (neřkuli odměna za nějakou práci), je jeho. Je možné, že ho prožere ve zmrzlině a bonbónech, ba co víc, je to bohužel docela pravděpodobné, ale to na věci nic nemění. Jistěže mi není jedno, jak s těmi prostředky naloží, něco se mi bude líbit víc a něco méně, a jistěže se ho budu snažit naučit to, o co jde při dávání nejvíce – tedy milosrdenství – ale je jasné, kdo rozhoduje. Aby mezi námi vládl pokoj, musí to být jasné. A úplně stejně je to mezi člověkem a Bohem.

<><

Ještě maličkou poznámku, která by snad měla být jasná, ale bohužel až tolik není: Máme-li dávat ze svého, znamená to, že se nemáme snažit rozdávat z cizího.

Občas, když někde vidím plakátek s modrou vlaječkou se žlutými hvězdičkami, hrdě oznamující, že na tuhle a támhletu věc přispěla Evropská unie, tak se naštvu. Když slyším politiky, kterak se honosí, kolik peněz dají do školství, zdravotnictví a kam si vzpomenete, jen když je zvolíte, hnusí se mi to. Když se chtějí chlubit, kolik že prostředků poslali na pomoc lidem postiženým povodněmi, nechává mne to naprosto chladným. S dáváním, o kterém hovoří Písmo, to nemá společného vůbec nic.

Ve skutečnosti ten rozdíl cítíme všichni. No jen řekněte, když slyšíte, kolik peněz dostaly nemocnice jen díky tomu a tomu, který to prosadil, řeknete si snad, že ten člověk musí být fakt kabrňák? Dobrý člověk hodný následování? Vzbudí to ve vás nějakou zvláštní vděčnost?

Nemyslím.

Víme, že ten člověk ve skutečnosti neudělal v podstatě nic, ta velká suma ho nestála vůbec nic, protože ji zkrátka vzal z cizího. V celém tom jednání není ani špetka skutečného milosrdenství, a proto v odměně za něj nebývá téměř žádná skutečná vděčnost.

Kdy musíme dát?

I když je kapesné dané mému synkovi jeho a rozhoduje o něm on, přesto jsou chvíle, kdy bych se kvůli tomu, že ze svého nechce dát druhému, pořádně naštval – třeba kdyby úplně sytý odmítl dát svůj rohlík někomu, kdo trpí hlady.

Neznamená to, že jeho vlastnictví není tak docela vlastnictví, a už vůbec to neznamená, že se ho budu snažit nějak lámat ve chvíli, kdy třeba nedá příspěvek mé oblíbené charitativní organizaci či na mnou preferovaný způsob pomoci druhým. O to tu nejde. Spíš jde o to, čemu osobně říkám „minimum milosrdenství“. Bible o tom mluví následovně:

Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.´ (Mt 25:42–43)

Na Božím soudu není milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství. Ale milosrdenství vítězí nad soudem… Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den, a někdo z vás by jim řekl: „Buďte s Bohem – ať vám není zima a nemáte hlad“, ale nedali byste jim, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné? (Jk 2:13, 15–16)

Bůh je v tomto případě poměrně nekompromisní. „Člověče,“ říká tu, „ty chceš spoléhat na moje milosrdenství, že ti dá uniknout zlému osudu, ale sám jsi nebyl ochotný prokázat ani jeho naprosté minimum – klidně se díváš na to, jak lidé kolem tebe hynou hlady a žízní a třesou se chladem, a je ti to jedno!“

Toto „minimum milosrdenství“ má v sobě v určité podobě i náš právní řád: Jistěže nemáme žádnou zákonnou povinnost ošetřovat druhým každou třísku a bebínko, ale nechat těžce raněného člověka někde u cesty bez pomoci je věc, za kterou člověk může po právu skončit na dlouhá léta v base.

U Boha je to stejné, a stejně jako v našem právním řádu je toto „minimum milosrdenství“, za jehož neposkytnutí nám hrozí ohnivé jezero, poměrně pečlivě vymezené – jde o zcela základní lidské potřeby, bez nichž člověk nemůže žít: jídlo, pití a oděv.

Jistěže milosrdenství může a i má jít daleko nad toto naprosté minimum, ale to už není otázkou zákona a trestů – a něco si o tom povíme později.

<><

Starším, kteří svou službu konají dobře, ať se dostane dvojnásobné odměny, zvláště těm, kteří nesou břemeno kázání a vyučování. Neboť Písmo praví: `Nedáš náhubek dobytčeti, když mlátí obilí´, a jinde: `Dělník si zaslouží svou mzdu´. (1 Tm 5:17–18)

Věc, o které se hovoří v tomto verši, je tak prostinká, že ji téměř ani nemá cenu zmiňovat. I když je kapesné pro mého synka jeho, pořádně bych se zlobil, když by z něj třeba za tu svoji zmrzlinu nechtěl zaplatit, tj. dát druhému jeho mzdu.

Když u nás v církvi slyším kázání o desátcích, bývá bohužel vedené následujícím systémem myšlení: Je třeba, aby služebníci dostávali za svou práci zaplaceno, vždyť se namáhají pro Boha a církev na svůj provoz taky potřebuje peníze, ergo nejlepší a nejsnazší to bude přes desátky. A pak se člověk snaží kdejakými komplikovanými způsoby doložit, že desátky platí i dnes, neb jsou přeci třeba na placení těch lidí a budov a kdovíčeho ještě.

Jenže právě placení lidí se v Novém zákoně řeší několikrát a světe div se, ani jednou se při tom desátky nezmiňují. Hovoří se tu o mzdě. O platu. A Pavel říká, že na něj má právo (2 Tes 3:9), tedy není to otázka nějakého dobrovolného dávání. To koneckonců není nic divného – když k vám domů přijde instalatér a spraví vám trubky, taky se bude čílit, když mu nedáte ani vindru.

Že jde o mzdu, je zřejmé i z našeho verše z Timotea. Pavel tu dokonce říká, aby ti kdo pracují dobře, dostávali onu mzdu větší, dvojnásobnou – tedy máme tu, milí drazí, prachsprostý kapitalismus, který klade onoho staršího na roveň obyčejnému pekaři, jen s tím rozdílem, že vykonává pro své bližní poněkud jiný (a svým způsobem i obtížnější) druh služeb.

Mzda se od desátků liší právě tímto: Desátky byly daň, a tak se k nim i v současné době v mnoha církvích přistupuje. Dávaly se jako daň bez ohledu na stav Hospodinova kněžstva. Mzda se dává podle kvality odvedené práce (zjevně i v Novém zákoně) a má oproti desátkům tu nevýhodu, že když odvedete mizernou práci, nemusíte taky dostat žádnou.

Ve svém sboru jsem si na toto téma vyslechl dost tirád typu: „Kdo jsi, abys posuzoval kvalitu služby starších, vždyť tomu nerozumíš,“ jenže začneme-li hovořit o mzdě, pak právě kvalita služby musí přijít na přetřes. Kozel se nemusí stát zahradníkem, aby poznal shnilou úrodu. Já nemusím být instalatér, abych poznal, že mi ten diletant nepomohl, ale ještě to víc pokazil.

A i pro „duchovní službu“ jsou tu měřítka – jejím cílem je „láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry“ (1 Tm 1:5). Jestliže tyto věci v člověku nepůsobí, pak je to služba špatná a nejen že si nezasluhuje onu „dvojnásobnou odměnu“, ale dokonce vůbec žádnou odměnu.

Církev samozřejmě nepotřebuje peníze jen na platy duchovních, ale třeba i na budovy, starání se o chudé, misii a podobně. Jenže podíváte-li se na začátek knihy Skutků, jakže se tyto výdaje řešily (a dokonce i tak nutné výdaje, jako jídlo pro chudé vdovy), zjistíte, že se to dělo skrze dobrovolné dary od lidí, které k dávání nikdo nijak nenutil.

Desátky?

Když chce člověk učit, že i v novozákonní církvi platí desátky, a je u toho aspoň trošku poctivý, nakonec se musí utkat s jedním poměrně závažným problémem: Ačkoli ve Starém zákoně je tato daň pečlivě popsána do nejmenších podrobností (viz zde: http://www.stud­nice.org/?…), v Novém zákoně o nějakém dávání desátků není ani zmínky a ani v popisu praxe církve (včetně zmiňovaného placení služebníků) o nich nenajdeme vůbec nic.

Což se samozřejmě řeší různě.

Já jsem vám tu ze všech různých argumentů, co jsem jen slyšel na podporu desátků, vybral tři, které mají aspoň na pohled nějakou váhu, a zkusil jsem je prozkoumat. Ten první říká:

<><

„Je přeci psáno: Ale běda vám farizeům! Odevzdáváte desátky z máty, routy a ze všech zahradních rostlin, ale nedbáte na spravedlnost a lásku, kterou žádá Bůh. Toto bylo třeba činit a to ostatní neopomíjet. (Lk 11:42) No tak se podívej, Ježíš tu i v Novém zákoně jasně říká, že i ty desátky měli platit!“

Vysvětlení, proč je tento argument mylný, je velice jednoduché: Musíme se podívat, komu to Ježíš říkal. Zdalipak to nebyli farizeové, toho času ve Staré smlouvě s Bohem? Lidé vázaní oněmi přesně danými pravidly danými již od Mojžíšových dob? Židé pod Zákonem? Jistěže byli.

Tedy tento verš říká jen to, že Ježíš farizeům potvrzuje, že mají plnit Mojžíšův zákon, pod kterým byli, o křesťanech pod Novou smlouvou nám neříká vůbec nic.

<><

Druhý argument zní: „Jenže v Novém zákoně to nařízení o desátcích nikde není výslovně zrušené, tudíž je jasné, že platí dál.“

Výchozí podmínka zjevně platí, proto musíme v tomto případě prozkoumat, jestli platí i ono „tudíž“. I tento argument má totiž už při povrchním zkoumání vážné trhliny.

Je totiž více než zřejmé, že naprostá většina starozákonních přikázání týkajících se desátků v dnešní době rozhodně neplatí. Jistě po vás nikdo nebude chtít, abyste každý třetí rok odnesli každou svou desátou krávu do Jeruzaléma (kde se část obětuje Bohu a zbytek půjde kněžím a chudým). Pak na jakém základě, když všechno ostatní už zjevně neplatí (a též to nebylo výslovně zrušeno), tvrdíme, že stále platí ona povinná desetina?

Dále, Stará smlouva byla jen pro židy, a já jsem pohan, tedy jsem nikdy v této smlouvě nebyl a ani nemohl být – jak tedy mohu tvrdit, že se na mne jakýmkoli způsobem mohou vztahovat její nařízení?

A za třetí si dovolím uvést malinký příklad:

Představte si, že s vámi někdo uzavře následující smlouvu: „Když mi dáš desetinu ze svého platu, budu ti hlídat a vyučovat děti.“

Po nějaké době onen někdo prohlásí: „Hele, uzavřeme novou smlouvu, ne jako ta původní. Bude pro tebe lepší. Bude znít: Dokud mi budeš důvěřovat, budu ti hlídat a vyučovat děti.“

Nuže, je-li ona nová smlouva uzavřená, nedivili byste se, kdyby ten někdo najednou došel a dožadoval se své desetiny s tím, že „to přece není zrušené“? Jak „není zrušené“, když řekl „uzavřeme novou, jinou smlouvu, ne jako ta původní“ (Jer 31:31–32)? Co potom ta jeho slova vlastně znamenala, ne-li nějaký úskok?

Tedy ano, v Novém zákoně desátky nikde nejsou výslovně zrušené, ale je to z tohoto důvodu: Řeknu-li někomu, že s ním „uzavřu novou smlouvu“, znamená to i mezi námi lidmi automaticky, že to staré prostě datem uzavření nového přestává platit. Všechno. Do putníku. Neboli po biblicku: „Když Bůh mluví o nové smlouvě, říká tím, že první je zastaralá. Co je zastaralé a vetché, blíží se zániku.“ (Žd 8:13)

<><

Třetí argument pak říká: „No ale podívej se, Abraham desátky dal. A ten nebyl pod zákonem. Pak pro to je nějaký základ.“

Ano Abraham dal. A jistě je pro nás dobrým příkladem. Ale to není žádná opora pro praxi odváděných desátků.

Abraham totiž dal desátek a) dobrovolně, nikdo ho po něm nechtěl, b) z kořisti po vítězné bitvě, nikde není záznam o tom, že by třeba každý rok odváděl desátky podobně jako potom židé.

Kromě toho tento argument porušuje jednu ze základních zásad výkladu biblického textu: Z jednoho příkladu nelze udělat přikázání vymáhané na všech.

V Bibli najdeme spoustu příkladů různého jednání, které se pak třeba už nikdy neopakovalo – a Bůh takové jednání nikdy po nikom znovu nevyžadoval, jako by to bylo nějaké přikázání. Petr uzdravoval lidi stínem – znamená to, že to máme dělat všichni? Jákob dával pruty před dobytek, aby se množil, jak chtěl, znamená to tedy, že to tak mají dělat všichni chovatelé dobytka? Jistěže ne.

Ani Abrahamův příklad tedy nemůžeme použít, jako by to bylo nějaké přikázání. Není. Je to příklad. Nic víc než příklad, ale také nic méně.

<><

Suma sumárum, nikde v Novém zákoně nenacházíme oporu pro současnou praxi církevní desátkové daně (neboli, jak se říká, „desátky patří do církve“). Mzdy služebníků Nový zákon řeší, ale jinak, jde o odměnu za práci. Ostatní církevní výdaje se hradily ze sbírek. Argumenty, proč ono nařízení stále platí – alespoň ty, které jsem měl tu čest slyšet – při bližším zkoumání neobstojí.

Přesto je oddělování určité části svého příjmu, aby z ní člověk mohl dávat třeba na ony mzdy dobře pracujících duchovních, nebo prokazovat milosrdenství, kde je třeba, velmi dobrá praxe – dobře víte, že jinak se penízky rozkutálí, ani nevíte jak. Je to ale, stejně jako Abraham, pouze příklad, nikoli přikázání.

Dobrovolné dávání

Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej. (Mt 5:42)

Kdybyste věděli, co znamená, `milosrdenství chci, a ne oběť´, neodsuzovali byste nevinné. (Mt 12:7)

Když začneme hovořit o dobrovolném, nevynuceném dávání, musíme se podívat na jeho jádro, jeho kořen, na pramen, ze kterého musí vyvěrat, pokud se má Bohu skutečně líbit – a tím je milosrdenství.

Ve zkratce, Hospodin nemá srdce, které by mohlo v klidu projít kolem cizího neštěstí a bolesti, aniž by spěchalo druhému vstříc s pomocí – a chce po nás, abychom jednali stejně. Aby naše prostředky, naše schopnosti a naše síla byly ochotně k dispozici tomu, kdo je v nouzi – ne proto, že by nám hrozil nějaký trest, nebudeme-li tak jednat, ale proto, že být na místě dotyčných lidí, tak nějakou takovou otevřenou dlaň a laskavou ruku více než uvítáme.

Jak jsme viděli, je to natolik zásadní součást křesťanského života, že neprokázat alespoň minimální míru milosrdenství znamená podepsat si vlastní rozsudek smrti – ale jako u všeho dobrého v našem životě nemá zůstat jen u téhle třesoucí se rostlinky; má vyrůst do krásy a síly, abychom byli jako náš nebeský Otec.

Jenže právě proto je také dobrovolné – síla, která nás táhne prokazovat milosrdenství, není obušek za hlavou a strach z trestu, ale lidská nouze, následováníhodný příklad a milosrdenství, které bylo prokázané nám samotným.

Fréderic Bastiat napsal:

Povšimněte si prosím, že solidarita, ze své vlastní podstaty, na rozdíl od spravedlnosti, není něčím, co má svůj limit. Solidarita může jít od obětování jednoho centimu vhozeného do misky žebráka až po obětování života samotného, usque ad mortem, mortem autem crucis (až do smrti, i smrti na kříži).

…a já jsem v Bibli četl o člověku, který napsal, že by byl radši sám zavržen, aby lidé, kteří mu šli celý život po krku, mohli žít – a podle všeho mluvil pravdu! Něco takového bych zatím rozhodně nemohl vyslovit a nelhat. Je ale zřejmé, že k něčemu takovému musel dorůst, že to trvalo léta, a že hnací silou nebylo „co když mne Bůh jinak potrestá“, ale „chci být jako On“.

<><

Občas, když hovořím s nějakým přesvědčeným socialistou, mívá po ruce následující argument: „No jo, jenže když necháš na lidech, aby se rozhodli, jestli dají nebo nedají potřebným, tak oni nedají!“

Neboli po biblicku – lidem chybí milosrdenství a leckdy i ta jeho naprosto minimální míra.

Potíž je v tom, že ono se nedá žádnou mírou nucení nijak vytvořit. Prostě to nejde. Jsem-li člověk s chladným srdcem, kterému je utrpení druhých lhostejné, pak ze mne jistě můžete pohrůžkou vězení či jiných trestů (nebo třeba apelem na moji pýchu či touhu po lidské chvále) vymámit nějaký ten bakšiš na provoz sirotčinců a domovů důchodců – ale zcela jistě ze mne těmito prostředky neuděláte milosrdného člověka.

A tak různá nařízení „plať tohle a támhle, tohle je potřeba“ celý strašlivý nedostatek milosrdenství a soucitu jen maskují, na chvíli ho dokážou nahodit lákavou omítkou „jak je o všechny postaráno“, aby po letech lákavá fasáda popraskala a vše znovu ukázala v odporné nahotě.

Ano, lidem chybí milosrdenství, ano, kdyby si mohli vybrat, tak leckdy nepomohou ani vlastní krvi a kolem nás bude – navzdory našemu celkovému blahobytu – více chudoby a bídy, než si možná dokážeme představit. Jenže jestli si lidé myslí, že je možné nedělat nic s kořenem a jen občas trochu posekat důsledky, pak se strašlivě mýlí. A právě to chce dělat Bůh – nejen nám nějak z očí sprovodit důsledky našeho vlastního nemilosrdného jednání, abychom se necítili tak špatně, ale znovu nás naučit jednat milosrdně.

Jenže na něco takového žádná hůl nařízení ani zákona zkrátka a prostě nestačí.

<><

V církvi je to to samé v bledě modrém – jak snadno se spokojíme s „desátkovými poplatníky“, kteří „poctivě dávají Bohu, co je Jeho“, a zapomínáme, že nebudou-li oni lidé skutečně milosrdní a soucitní, je všechno tohle dávání jen odporná fraška před tváří Všemohoucího, takové „tak a mám Ho z krku“.

Nedávno jsem se trochu naštval při poslechu jednoho kázání: Jedna dívčina se prý ptala bratra kazatele, jestli může své desátky místo do sboru dát někomu, kdo je v nouzi. Načež bratr kazatel prohlásil, že se poněkud rozhořčil a pravil: „Vždyť desátky patří přece Bohu, ne lidem!“

I když pomineme to, že o nějakém novozákonním nároku sborů na desátky věřících se dá úspěšně pochybovat, dotyčný člověk se naprosto mýlí – Bohu je mnohem milejší onen tichý duch, starající se o blaho svých bližních, vycházející jim vstříc v jejich nouzi, než nějaký „oddaný desátkový poplatník“. Kdyby skutečně chápal, co to znamená, „milosrdenství chci, a ne oběť“, tak by neodsuzoval nevinné.

Kromě toho, kampak asi šly desátky v době starozákonní? Chroustal je snad Pán Bůh ve svatyni svatých sám? Ale kdeže. Šly lidem. Něco na živobytí kněžím a to ostatní, inu, chudým, lidem v nouzi.

Ptám se tedy, v čem je lepší, když lidé odevzdávají své prostředky církvi/státu/gu­ruovi (a ti se pak starají o to, co je potřeba, a kromě toho, nu, třeba novou modlitebnu potřebujeme), oproti tomu, když každý věřící dává podle toho, kde je potřeba, sám? Nuže docházím k tomu, že výsledek bývá stejný, až na dvě věci: a) když člověk dává sám, pomoc bývá většinou (ale ne vždy) mnohem lépe cílená, protože o nouzi svých bližních toho ví mnohem víc než někdo „tam nahoře“ a b) mnohem lépe se pozná, jestli jde o milosrdenství, nebo jen o oběť.

A když vezmeme v úvahu, co je v tomto případě Božím cílem, zkusme si sami odpovědět na jednoduchou otázku: Který z těchto dvou modelů dávání naučí člověka snáze milosrdenství?

<><

Dále, ačkoli se ten, kdo neprokazuje hojnost milosrdenství, nemusí bát nějakého přímého trestu, přesto má každé jednání své ovoce – i to nemilosrdné.

Náš malý Davídek se rád – a někdy až příliš rád – kouká na Kačery z Kačerova. V poslední době je v čele žebříčku nahradila poněkud zlomyslná ovečka Shaun, ale Kulík, Dulík a Bubík jsou pořád v kurzu. Kačer, hů hů.

A jednou jsem se na jeden takový vypečený díl díval spolu s ním.

Na začátku nám tu autoři ukázali trošku „milosrdenství podle kačera Skrblíka“. Víte jak to probíhalo?

Inu, na ulici stála milá paní u kasičky Armády spásy a prosila o příspěvky na chudé. Skrblík se u ní zastavil a že by taky chtěl něco přispět a jestli by stačilo deset dolarů. Paní se hned rozzářila – jistěže ano! Načež milý kačer vytáhl tisícovku a optal se, jestlipak má nazpět. Neměla. Nu, co se dá dělat. Paní nemá nazpět, tak nedostane nic, že?

Jenže pak se sešlo pár ošklivých náhod a milý kačer na čas přišel o veškeré své peníze.

Jak to v takové chvíli probíhá, se tvůrcům onoho seriálu podařilo vykreslit téměř dokonale. Kačer Skrblík bydlí pod mostem a probírá jednoho známého za druhým: „Pomůže mi tenhle? Ale ne, když byl ve srabu, já jsem mu taky nepomohl. A co tenhle? Taky ne, když ten ztratil zaměstnání… A co tady ta? No, na tu jsem se vykašlal, když…“

Jinými slovy, najednou musel to samé jednání, které dříve s takovým gustem sám dělal, zakusit i z druhé strany. Kde sám neprokazoval milosrdenství, musel najednou sám strpět jeho nedostatek – a protože ho sám neprokazoval, oprávněně nemohl čekat žádné od druhých.

Jen tak mimochodem, skončilo to dobře.

Kačer Skrblík nakonec narazil na někoho, kdo se nad ním slitoval i přesto, že taky předtím ve své nouzi marně klepal na Skrblíkovy dveře.

A právě tohle změnilo nejen onu nouzi, ale i to, co je skryté hluboko uvnitř nezměrné propasti, jakou je lidské srdce.

<><

A úplně nakonec je tu ještě jedna stránka téhle mince: Za jistých okolností je naprosto legitimní a správné nedat k smrti hladovějícímu člověku ani skývu chleba.

Bible říká: „Kdo nechce pracovat, ať nejí,“ (2 Tes 3:10) a jestli už trochu Boha znáte, měli byste vědět, že vše, co říká, myslí opravdu vážně. Smrtelně vážně.

Nebo si myslíte, že neví, co se člověku stane, když nebude jíst? Ale ví. Jistěže to ví. Jenže právě hlad a nouze jsou páky, které si Bůh používá, aby lenocha naučil píli a práci – a mařit tohle dílo není žádné milosrdenství.

Když jsem byl novorozený křesťan, míval jsem s tím problémy – víte, takový člověk může být opravdu v nouzi! Když se k vám přitočí bezdomovec, který skutečně nemá kde spát, žije z ruky do úst a naléhavě vás žádá o pomoc ve svém utrpení, bývá těžké odolat.

Potíž je v tom, že se jen málokdy dozvíme celý příběh – ten by možná zněl nějak takto: „Ale, víš, mně se nechtělo makat, a když už musím, jsem tak nespolehlivý, že mne odevšad vyhodí. Taky hodně piju a na to je třeba dost chechtáků. Takže potřebuju trochu tvých peněz na svůj životní styl, abych hlady neumřel a měl čím svlažit hrdlo. A ne že mi budeš říkat, že bych měl změnit své jednání, to že by pomohlo – já to vím přece taky, jenže problém je v tom, že nechci. Takže koukej pomoct penězma, protože já se měnit nehodlám.“

Nesmíte si myslet, že pro takového člověka Bůh žádné milosrdenství nemá – to byste byli naprosto vedle! Má. Jenže ono nepřichází v podobě dávky peněz a chleba do úst, ba ne, dokud se člověk nepoučí, musí jíst ovoce svých rukou. Bůh bude takovému člověku s radostí pomáhat při snaze změnit vlastní jednání a začít nový, správný život, ale nebude cpát prostředky ani námahu do téhle černé díry jménem „člověk, který nechce pracovat“ a „člověk, který chce hřešit a důsledky nechat zaplatit někoho jiného“.

K ničemu to totiž není. Pro nikoho.

Občas je ale těžké poznat, kdo je kdo – jestli je ten člověk, který vás tak naléhavě žádá o pomoc v nouzi, skutečně oběť nepříznivého osudu, nebo naopak někdo, kdo po vás chce, abyste zacvakali jeho flám.

To byl a je těžký oříšek nejen v naší době – jde tu totiž o to, poznat, co je lež a co pravda, a kdo tvrdí, že ho nelze obelhat, tak je buď Bůh nebo lhář. I jeden z nejstarších zachovaných křesťanských dokumentů se toho dotýká – říká, že diakon, ustanovený v církvi, aby se staral právě o materiální věci, má být schopný poznat, kdo je v nouzi a kdo si chce z církve udělat další dojnou krávu.

Osobně v tomto případě jako nejhrubší měřítko používám následující věc: Ten, kdo chce pracovat, obvykle neumí žebrat, a naopak. Člověk totiž nemá žádný důvod učit se obě dvě věci zároveň.

Pokud je tedy nějaký člověk více než ochotný předestírat vám svou nouzi v nejčernějších barvách a žádat o vaši podporu při každé vhodné příležitosti, pak to nejspíš bude osoba, která nehodlá pracovat. Pracovitý člověk o nějakou podporu v nouzi rozhodně nežádá nijak snadno – mnohdy se o tom, že by něco potřeboval, z jeho úst ani nedozvíte, a když už ano, tak spíš mimochodem, když se ptáte. A když už žádá, je vidět, jak je mu to nepříjemné, vždyť to on se měl postarat, a ono to najednou nejde…

Netvrdím, že dokážu oba dva případy od sebe naprosto přesně rozeznat (ačkoli jsem už určitě o něco chytřejší než dříve), a v těch sporných se snažím používat presumpci neviny. Ale křesťan by měl v každém případě vědět, že ačkoli je psáno „tomu, kdo tě prosí, dej“, rozhodně to neznamená, že jsme vydáni na milost a nemilost každému, kdo bude chtít našimi prostředky financovat svůj hřích a špatné jednání.

Milosrdenství po nás nic takového nežádá, ba naopak – a je to právě milosrdenství, které Bůh žádá.

Ne jen pouhou oběť.