Neztracenější z hříšníků
Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Obcházíte moře i zemi, abyste získali jednoho novověrce; a když ho získáte, učiníte z něho syna pekla, dvakrát horšího, než jste sami. (Matouš 23:15)
Pověz mi, kam se půjdeš podívat, když budeš hledat ty nejztracenější lidi na Zemi, ty, kteří bloudí po světě beze světla, snad již skoro bez naděje? Bude to na ulice, kde někdy vídáš ležet bezdomovce? Že by snad právě tihle lidé, kteří již nemají často ani vůli vydělávat si vlastní rukou na obživu, ba, často ztratili všechnu svou sebeúctu, a žijí jen ze dne na den jako zvířata?
Nebo snad půjdeš hledat mezi partu narkomanů, kteří své životy utápí v beznaději a nejistotě, to jediné, co jim ještě na světě dělá radost, je pro ně zároveň i jistou smrtí, upírem na žilách, který z nich pomalu vysává život?
Anebo co takhle smilníci, lidé, kteří létají z jednoho vztahu do druhého, pokaždé vydávající svá těla s myšlenkou, že tentokráte už to snad vyjde? Jen si uvědom, jak roztrhané na kousky je jejich srdce, vždyť s každým novým pokusem bude z něj zase vyrván další kousíček, další jiskřička naděje uhašena, a v srdci přibyde další šrám, který člověk vyléčit neumí.
Možná dali by se takoví najít mezi opilci, co se ráno potácí domů, a nemohou již věřit ani vlastním nohám, řekl by další. Takový člověk pak pro pár chvil, ve kterých může utopit svůj žal, zničí život sobě i druhým, žije jen pro další chvíli, kdy vyhledá toho hada, který nakonec vklouzne a uštkne ho tak, že ani neví čí je a odkud přišel. Není snad ztracený ten, kdo by se rád toho hada na prsou zbavil, ale ach, jak se mu to zdá být nemožným!
Ne, můj milý příteli, stále se díváš špatně. Ti nejztracenější z hříšníků nejsou k nalezení na těchto místech beznaděje, na místech, kam jako by i andělé raději chodili ve dvou, na místech plných zjevného hříchu. Najdeš je zcela jinde.
Podívej se, můj milý příteli, ukážu Ti, kde je najdeš. Sedí každé ráno v lavicích v kostele, nebo snad na židlích v některé z modliteben. Hodně jich je mladých, snad právě jako Ty, ale jsou mezi nimi i někteří, kteří jsou starší. Neděli co neděli můžeš je vídat mezi lidem, který si říká Boží, lidem, který si říká oddělený, lidem, který tvrdí o sobě, že má smlouvu s Všemohoucím.
Slyšeli již hodně, tihle hříšníci nad jiné ztracení. O spasení v Kristu Ježíši, o moci hříchu nad lidmi i o vysvobození, slyšeli o vzkříšení z mrtvých i o moci v tom nádherném jménu Ježíš. Však přesto bloudí, bez naděje, bez síly. Proč?
Oni totiž také mnoho viděli, a v tom je ten problém. Jen jim řekni, že je moc v Ježíši uzdravit zničené vztahy, a oni se jen tiše v duši ušklíbnou. Tak jestli tam opravdu je, proč to u nás doma vypadá tak, jak to vypadá, myslí si tiše. Vždyť tam se také hovoří o tom stejném Ježíši, nebo snad ne? A víš, dodávají tiše v duchu, tam je také vidět, že ten Ježíš je takový jakýsi nanicovatý. Dalo by se snad říci bezmocný.
Zkus jim také říci, že je má Bůh rád. Oni ti neodpoví na rovinu, ví moc dobře, že říci „Bůh mě má rád“, je přeci ta správná odpověď. Však někde tam dole v srdci bude vřít: Ó, jak mě má asi tak rád, když dovolí všechen tenhle chlad kolem. Kde mám vylít své srdce, a kde bude asi tak upokojené, ptá se tiše? Kde, ach kde, najdu někoho, kdo by se mnou měl soucit s takovým, jaký jsem, vždyť jsem v duši ztrápený, bez síly, bez jistoty! Však ten bůh, kterého oni viděli každou neděli nemívá soucit s takovými. „Je třeba pracovat na mém díle,“ říká jim ten bůh den co den, „uvědom si, že jsem za tebe zaplatil svou krví, tak buď laskavě vděčný!“
Někdy pozvedne ubohá duše svůj zrak k nebesům s tichým přáním: „Nemohlo by tady být přeci jen něco víc? Snad nějaký Bůh plný soucitu, snad opravdová radost srdce, snad opravdový pokoj, snad pravé ujištění?“ Však poté rozhlédne se kolem, a znovu na ni padne splín. Ne. Není žádné pravé ujištění, žádný pravý pokoj, žádná stálá radost, říká si tiše. Kdyby tyto věci byly, pak bych je viděl na lidech okolo, ale ony nejsou.
Je vskutku o nich pravda, že jsou dvakrát takoví synové pekla. Ne, že by byli z duše zlí, že by sis o nich mohl říci: „Tento člověk zajisté pro své hříchy přijde do pekla.“ Však peklo je místem bez naděje, místem, kde každá jiskřička naděje, každý plamínek světla musí být uhašen pod nesmírnou tíhou beznaděje. Právě takoví jsou oni. Slyšeli tolik nádherných příběhů o moci Boží, o vysvobození, o slávě a moci, a čím víc jich slyšeli, tím jistější si jsou: „Hle, pro mne tu není naděje. Snad pro jiného, možná někdy jindy a někde jinde, ale pro mne v tom jménu Ježíš naděje není.“
Řekni jim o vysvobození v Ježíši, a jen se tiše pousmějí. Možná pro tebe, budou si myslet. Řekni jim o pokoji, a nebudou schopni Ti věřit. Jak by mohli, když jim nabízíš pokoj v někom, o kom se již léty přesvědčili, že nemůže pokoj dát? Řekni jim o Rádci, a oni si před očima vybaví všechno to pokažené a zničené, co se v Jeho jménu konalo. Řekni jim o ujištění, a oni budou stejně přesvědčení, že je jejich údělem zůstat stále nalomenou třtinou, osikou kymácející se ve větru. Vždyť ten Ježíš, říkají si tiše, On stejně nemá moc cokoli udělat, hle, viděli jsme to na vlastní oči, spousta velkohubých řečí, ale kde nic tu nic.
Kdo je tedy ztracenější než oni? Snad ten narkoman? Může se zdát, ale on, když uslyší slovo o naději v Kristu Ježíši, může se jí chytit jako tonoucí stébla. To ale tito neudělají. Jak by mohli, když si léty ověřili, že tohle lano s vyrytým jménem Syna Božího prostě zachránit nemůže?
Nebo snad ten smilník je více ztracený než oni? Může se zdát, ale když takový člověk uslyší, že je tu odpuštění, že může mít naději, ba co víc, jistotu, že i jeho srdce zraněné a rozlámané na maličké střípky může ještě ten Svatý na nebesích poskládat dohromady, tehdy se mu snad rozzáří oči, naděje znovu vstoupí tam, kde předtím bylo jen chmurné očekávání konečného dne zkázy. Ne však tito. Kdy mi pomohl s mým trápením, a uzdravil mé srdce, ptají se tiše s hořkostí. Ne, blázínku, ty to myslíš dobře, přemýšlejí dál, snad bys nám chtěl opravdu pomoci, možná jsi mladý a nadšený a máš plná ústa řečí o tom Ježíši, ale my jsme již viděli, že uzdravit zraněné srdce vlastně neumí. Snad na chvíli ulevit, na chvíli zahladit jeho rány, ale uzdravit tak, že bolet už nebude? Ne, tohle tak prostě není.
Ano, řekni mi, kdo je více ztracený než ten, kdo si v srdci uložil, že ve jménu Syna Božího již není záchrany? Že může volat jak chce, modlit se jak chce, ale On stejně neslyší, ba, možná se dívá na jeho trápení, a tiše se domlouvá s Otcem, jak by si na něm ještě trochu víc zgustli. Kdo je více ztracený než ten, kdo již je v srdci naprosto přesvědčený, že v Kristu Ježíši není moci, která by mohla přemoci jeho hřích? Kdo je ztracený více, než člověk, který již viděl spoustu velkohubých svědectví, ale málo žitého, který viděl spoustu pokrytectví, ale nesmírně málo opravdové jistoty v Kristu, kdo je v hloubi duše přesvědčený, že ten Kristus stejně může pomoci jen tak, jak moc si pomůže on sám? Říkám Ti, že ani ten narkoman na ulici na tom není tak špatně jako on!
Ale prosím, příteli, nech mě ještě chvíli hovořit. Zdá se, jako by pro ně již nebylo naděje, že? Však nic není vzdálenějšího pravdě! Vždyť právě takové má Všemohoucí rád zvláštní láskou, právě k takovým Jeho srdce spěchá! I pro ně je tu naděje, však je v tom jménu, ve kterém si myslí, že již naděje není. „Věř, a budeš spasen,“ praví ten s rukama probodenýma. „A jak mám věřit,“ volá tiše ztrápená duše, „vždyť už jsem to tolikrát zkoušel.“
Říkám Ti, zkus věřit aspoň jako tonoucí ve vodě, nebo jako ten, kdo klesá do bažiny, a už už mu bahno dosahuje až k bradě. I já jsem mnohokrát ve svém životě dokázal věřit jen takto, jen s tím vědomím, že pokud mi nepomůže Kristus Ježíš, pak mi již nepomůže nikdo. I já jsem volal ke svému Pánu: „Vždyť já tě vlastně vůbec neznám!“, i já jsem se dostal až na tohle místo, kde nemám jiné možnosti, než vylít před Spasitelem celé své srdce, se vší tou beznadějí, se vší neschopností, s každou bolestí a každou nejistotou. Právě jako ten tonoucí, co umí volat jen: „Pomoc!“ Kdy už se nedívá vlevo nebo vpravo, kdy už nehledá ta správná slova pro svoji dnešní modlitbu, ale volá právě jako ten tonoucí: „Pomoc!“
Říkám Ti, že i když je taková víra maličká jako hořčičné semínko, může hýbat horami. Ne proto, že by snad Tvé slovo mělo moc něco změnit, ale protože může pohnout Jeho srdcem, že ho může pohnout až k pláči. Tehdy se pozvedne On sám, již ne jen člověk, již ne jen další snaha lidského srdce, ale On sám se zvedne Tobě na pomoc. Jako otec, který slyšel pláč svého dítěte, jako přítel, který spěchá, aby vysvobodil. Neříkám Ti to, abys snad dostal zase na chvíli aspoň trochu naděje, ale protože jsem sám vyzkoušel, že k upřímnému se má i Hospodin upřímně, a že ho také vysvobodí.
Ano, příteli, i pro Tebe je tu naděje, ale nehledej ji nikde daleko, na výšinách, nebo v hlubinách, v dálavách země, nebo u lidí moudrých a světaznalých. Hledej ji u Boha, a nebudeš zklamán. Jak říká On sám: „Kdo v Něho věří, nebude zahanben.“ Potom, až tyhle dlaně pozvednou Tvou ztrápenou duši, potom budeš svědčit: „Ó ano, byl jsem ten nejztracenější z hříšníků, ale Ježíš stejně nalezl mou duši, byl jsem dvakrát synem pekla, ale nyní jsem synem nebes.“ Potom najdeš pokoj.