Wed 9. 5. 2007

Právo a spravedlnost

Právo a spravedlnost

Za měřicí šňůru beru právo, za olovnici spravedlnost. (Iz 28:17)

Někdo zde tedy staví dům. Jeho kameny nejsou jen tak obyčejné, ale jsou živé, však přesto kdosi vzal měřící šňůru, vymezil s ní půdorys, kde bude jeho příbytek stát, a začal kámen po kameni vztyčovat zdi příbytku. Aby se přesvědčil, zdalipak jsou zdi rovné, používal jeden jednoduchý nástroj, kterému se říká olovnice – kousek železa na provázku, který společně s matičkou gravitací umožňuje jednoduše a spolehlivě určit, jestli je nově položený kámen stále ještě uvnitř půdorysu, či nikoli.

Ten někdo může být třeba i stát. I stát do jisté míry staví svůj dům, a právem vymezí, co do toho domu patří, a co už je vně, nemá co dělat v domě.

Co je pak spravedlnost? Je to jen „projekce“ nějaké situace směrem do práva. Jednoduše se vezme olovnice, a přeměří se, jestli ten kámen, ano, ten co už je tři metry nad zemí, je v půdorysu, nebo jestli je zeď křivá a kámen přečnívá.

Teď do praxe. Jednoho dne policista zvedne svou červenou plácačku, a přestože dnes nemá Kryštof svátek, zastaví řidiče. Dívá se na něj a jeho auto. Auto je červené, řidič střízlivý, nosí brýle a má na sobě červenou bundu. Pak se zadívá na hlášení o jeho rychlosti, kde stojí: 150km/h. Policista tedy spustí olovnici, vybaví si, kde je měřící šňůra, která určuje, co je vně, a co uvnitř. Červené auto je uvnitř, proti tomu se žádný zákon neobrací, střízlivost je uvnitř, brýle by policista možná rád zakázal, ale nic naplat, jsou uvnitř, a červená bunda je také uvnitř, třebaže dle jeho mínění je naprosto nevkusná.

A hlášení o rychlosti? Měřící šňůra říká: „Pojedeš maximálně 90km/h.“ Venku. A to tak, že jasně. „Pane řidiči, bude pokutka,“ prohlásí tehdy policista, a možná i pocítí jisté zadostiučinění. Chytil ho, padoucha.

Musí být právo vždy spravedlivé? Ono občas slyšíme kolem sebe lidi naříkat na výroky soudu, ba i na zákony slovy: „To je ale nespravedlnost!“ Jak to tedy je? Ano, právo může být pokřivené, o tom blíže za chviličku, ale nespravedlivé?

Tady je totiž problém. Spravedlnost je pouze olovnice spuštěná k tomu, aby se zjistilo, jestli ten kámen tři metry nad zemí zapadá do půdorysu, či nikoli. Ale zkuste spustit olovnici přímo z vyměřeného půdorysu práva, aby se zjistilo, zdalipak souhlasí samo se sebou? Řekl bych, že bude na sto procent.

Právo samo o sobě tedy musí být spravedlivé, pokud tu není nějaká vyšší moc, která ustanovila právo a zákony vlastní, a se kterými je právo v rozporu.

Může být právo i tak pokřivené?

Zajisté. Dochází k tomu především kvůli dvěma důvodům, a to je neznalost práva, a stranění osobám, se kterým se často úzce pojí úplatek.

Ano, člověk jede po dálnici 140km/h, ale už si přesně nepamatuje, kolik že to je ten limit, který se nesmí překročit. A tak by tu olovnici spustil, ale nevidí měřící šňůru. Na což bohužel mnoho lidí nereaguje tak, že by si šlo zjistit, kdepak ta měřící šňůra je, a dokud to neví, budou se raději držet v zóně, kde jsou si jisti, ale spíše si lidské plémě řekne: „Á, asi je to v pohodě,“ a tak se člověk stane sám sobě zákonem.

Pak jej ale zastaví policista, a limit mu oznámí. Člověk v ten den pochopí, že neznalost zákona neomlouvá, a přesně podle svého pokřiveného smýšlení začne uvažovat, kudypak z toho ven.

„Pán policajt, nespravila by to pětistovka?“ říká tehdy. „Víte, nemusel byste s tím mít tolik papírování a starostí,“ vnucuje se s barevným papírkem v ruce do přízně strážce zákona.

Pan policista se podívá na řidiče, pak na papírek v jeho ruce, a pak na olovnici spravedlnosti, která je v jeho ruce. Olovnice sice jasně ukazuje, že řidičovo jednání je vně domu, ale on se na to rozhodne nehledět. Zamhouří obě oči, a postaví se ne na stranu práva a zákona, ale na stranu pana řidiče. Straní tedy při výkladu zákona osobám.

Spravedlnost tedy je jako olovnice, jednoduchý a přesto přesný nástroj, se kterým umí zacházet i malé dítě, za podmínky, že ví, kde je měřící šňůra, a že chce znát výsledek měření bez ohledu na to, komu a jak naměří.

Může být tedy právo nespravedlivé?

Ne, pokud jako materialisticky založení lidé vyloučíme existenci vyšší moci nad námi. Právo našeho státu tedy může být nespravedlivé jen za toho předpokladu, že nad námi je ještě nějaký další zákon, jiné právo, které je právu našeho státu nadřazeno. Jinak nespravedlivé být nemůže.

Pokud ovšem existenci nějaké vyšší moci připustíme, ihned je situace jiná. Pak je tu někdo, vy mu říkejte třeba Příroda, nebo Přirozenost (čímž Přírodu nebo Přirozenost povýšíte na Boha, který myslí a vydává svá vlastní práva), já mu budu říkat „Bůh, který soudí spravedlivě“.

Je tu tedy někdo takový? Jsou zde ještě další zákony nadřazené našemu státnímu právu? Je zde tedy nějaký trest i za takové jednání, které zákon našeho státu nepostihuje? Tím se totiž pozná zákon, že je to nařízení, za jehož neuposlechnutí člověka stihne trest, pokuta, odplata.

Zde člověk musí chtě nechtě říci: „Ano, je.“ Náš zákon nepostihuje volnou lásku a sexuální život po vzoru hippies, ale lidé přesto dostávají svou odplatu v pohlavních nemocech, nestabilních vztazích, zraněných srdcích, později pak v samotě a opuštění. Jestli zde ale není žádný zákon, pak proč ta odplata? Kde se vzala pokuta, kterou za své jednání musí člověk platit?

To se dá ukázat na jednom maličkém obrázku:

Staví se zde tedy dva domy. Ten jeden, černý, staví pan „Příroda“, „Přirozenost“, kterému já říkám Bůh spravedlivý. Oranžový půdorys je půdorys domu našeho státu. Celou situaci si přiblížíme:

  • Svoboda slova v rámci zákona je zaručena, ale v západních typech demokracií, včetně té naší, se čím dál tím více posouvá směrem k „pozitivní diskriminaci“, kdy začínají být žalovatelné výroky typu „homosexualita je hřích“, neboť náš zákon tvrdí, že to je „diskriminace na základě sexuální orientace“.
  • Pomluvy jsem nakreslil zabrané jen trošku, neb sice u nás v zemi zákon proti pomluvám je, ale přesto se pomlouvá dnes a denně, na stránkách bulvárních deníků a v televizi, bez jakéhokoli důsledku. Zde jde tedy spíše o křivení práva a stranění osobám, ale i tak je situace taková, že státní „dům“ se s tím spíše naučil žít.
  • Smilstvo a homosexualita jsou činy státním právem naprosto nepostižitelné, ba chráněné a právem podporované.
  • Manželství je zákonem finančně znevýhodněno oproti soužití nesezdaných osob.
  • Účinná obrana vlastnictví byla v podstatě zákonem zakázána, protože dnes se spíš dbá na to, aby se náhodou něco nestalo zloději či násilníkovi. Živě si vzpomínám na případ důchodce, který si po sedmnáctém vykradení chaty nainstaloval samostříl, a po osmnáctém vykradení si zloděj odnesl šipku v noze. Důchodce tehdy (podle našeho státního práva o „nepřiměřené obraně“) nižší soud odsoudil, a osvobodil jej až soud vyšší instance.
  • Krádež je tímto způsobem částečně zákonem chráněna.
  • Pokud jde o opilství, zákon sice trestá zlé činy provedené pod jeho vlivem (řízení v opilosti, přísněji posuzuje činy spáchané v opilosti), ale samotný čin není naším právem postižitelný.
  • Potraty jsou právem nepostižitelné, třebaže jde o zjevné zabití živého člověka (živý je, neboť roste, což je charakteristickým znakem živého organismu, a člověk je to také, pokud ne, bylo by třeba určit jasnou hranici, kdy člověkem být začíná, ale ta zdá se není k nalezení).

Uvedl jsem jen pár příkladů, a ani se nechci hádat o to, kde přesně vede linie práva státního a práva Božího. Pouze chci ukázat na to, že jsou zde věci, které naše státní právo povoluje, a přesto za ně člověk dostane odplatu, a naopak jsou zde věci, které zákon zakazuje, ale přesto si lidé ťukají na čelo a říkají: „To je ale nespravedlivé.“ Ale jak nespravedlivé, není-li tu žádná vyšší moc? Je-li, pak si s nimi nejspíš občas ťuká na čelo také.

Extrémní případy pak nastávaly například za druhé světové války, kdy zákony za jistých okolností uznávaly vraždu, vražda se tedy nacházela „uvnitř domu“, který si nacisté vyměřili. Takový dům však potom nebyl vyměřen dobře, jeho zdi byly křivé a stavba naprosto špatná. Není tedy divu, že se v něm lidé necítili vůbec dobře, a také že se po nějakém čase zhroutil.

Spravedlnost vyvyšuje pronárody

„Spravedlnost vyvyšuje pronárody, kdežto hřích je národům pro potupu.“ (Př 14:34)

Jaká spravedlnost? Že by ta podle nacistického práva? Nemyslím. Když bude špatně navržený půdorys, bude špatný i dům, který se podle něj staví. Bůh zde tedy evidentně hovoří o spravedlivých zákonech, které mají mít za cíl „potrestat viníka a ospravedlnit spravedlivého“. V důsledku to znamená, že čím více se půdorys lidského práva blíží k tomu Božímu, neměnnému a dokonalému, tím lépe. Pozor, hovořím zde o právu, ne o evangeliu a milosti, to je trochu jiný případ. Ale pokud se naše společnost vrátí znovu k hodnotám, které zastává Bůh, bude jí to dozajista k vyvýšení.

Ano, náš národ je ve světě známý. Dalo by se však říci, že mnohdy neblaze. Mnohý Čech sice pocítí jakousi hrdost, když uvidí svou zemi v čele žebříčku pijanů, ale já určitě ne. Mám za to, že už sama tato statistika, a ještě víc mnohé neblahé důsledky, které z toho plynou, jsou našemu národu k pohanění. A těch příkladů by se dalo najít více.

Když byly založené Spojené Státy Americké, jejich občané se snažili své zákony a práva, půdorys svého domu, načrtnout podle práv, která dal lidem Bůh. Bylo to tomu národu k vyvýšení? Jen se podívejte sami. Ano, slyšel jsem o jedné bajce, kde jakýsi krachující státeček přemýšlel, jak se co nejrychleji dostat z bankrotu zpět k prosperitě, a jako nejrychlejší a nejúčinnější cestu navrhli jeho moudří „vyhlásit válku Spojeným státům, a pak ji prohrát“.

Zhruba kolem 60. let 20. století došlo však v této zemi k obratu, kdy byly biblické normy vyměněny, a odvrhnuty jako zastaralé. Je v té zemi vidět rozklad? Jsou jí mnohé věci, které přišly jako důsledek „uvolnění mravů“ k pohanění? Podívejte se sami.

Základní námitka lidí v takovém případě je: „Represe nic nezmůže. Jen se podívej třeba na americkou prohibici, ty lidi stejně nepřevychováš.“

Tato námitka zní navenek moc pěkně, a ano, je pravdou, že srdce člověka zákonem nezměníš. Ale pojďme to trochu dotáhnout.

Zamezí zákon o trestnosti vražd vraždění? Popravdě řečeno, nikoli. Vraždí se tu a tam dál.

Zamezí zákon o trestnosti krádeží kradení? Nevšiml jsem si.

Máme tedy zrušit i tyto zákony? S tím, že „tím stejně lidi nepřevychováme“ a „represe je zbytečná“? Já bych si to netroufl.

Proč? Protože zákon je v tomto případě jako plot, který drží to zlé v lidských srdcích ještě trochu na uzdě, a to často strachem z trestu. Když nebude kradení trestné, ejhle, to nám tu přibude zlodějů. Ne, lidi nepřevychová, ale vymezí jim jasné hranice, za jejichž překročení bude následovat jasný trest. Bible tomu říká „ať je svévolník odsouzen“.

„Odsouzen? Ale to mu přeci vůbec nepomůže, měli bychom ho převychovat!“ křičí psychologové na každém nároží.

Převychovat? Jsem všemi deseti pro. Jen to, prosím, nepleťte do práva. Právo a zákony mají platit pro každého bez ohledu na osoby, a i když zločinec možná potřebuje převychovat, potřebuje také potrestat, aby bylo právo právem, a aby ve společnosti panovala jistota. Právo totiž, jako ta měřící šňůra, má rozdělovat, co do domu patří, a co již nikoli.

Zpátky do středověku?

Zbývá ještě poslední otázka. „Tak ty říkáš, že se máme vrátit k Božím zákonům? Takže chceš nejspíš zase zavést inkvizici, aby tu vynucovala tu ‘jedinou správnou víru’? Znovu budeme pronásledovat heretiky a dělat křížové výpravy? Děkuji, nechci, to si radši nechám ty lidské, třebas nedokonalé.“

Máme se vrátit k inkvizici? Určitě ne, a v tom je i můj vlastní zájem, neb znovuzrození křesťané byli vždy v hledáčku této satanulibé instituce.

V čem je tedy problém?

Když přišel Jan Kalvín do Ženevy, to město bylo v rozkladu. Rozklad je zde přiměřeně použité slovo, protože právo a zákon byly ve městě v té době jen prázdným pojmem, a město bylo neustále v ohrožení ne od nájezdníků, ale od vlastních obyvatel, kteří dělali všelijaké výtržnosti a vůbec podobné vylomeniny.

Jan Kalvín dostal mandát od rady města, a zavedl ve městě pořádek. To je nutné si uvědomit jako první věc. Ano, ne všechny věci byly dobré, k tomu později, ale Kalvín opravdu dokázal rozbouřené město uklidnit, a dal mu řád.

Pak ale začal používat světskou moc k vynucení „bohoslužeb“. Lidé museli povinně chodit na večeři páně, a předtím ještě navštěvovat Kalvína doma na „pohovor“. Kdo to nedělal, měl problémy. Navíc přišel do města jeden muž, který kázal bludné učení, a Kalvín znovu použil (a je na místě říci „zneužil“) světskou moc, aby se ho zbavil. Nechal ho upálit.

Odpor ke Kalvínově tuhé represi rostl, až ho nakonec sami měšťané vyhnali ven. Nutno říci, že po jeho odchodu se Ženeva dostala zase do stavu ve kterém byla předtím, a že po nějakém čase si Kalvína pozvali znovu, ale to už je jiný příběh.

V čem byl problém? Copak to nebylo „zlé“, že ti lidé nechodili na bohoslužby? Copak to nebylo „zlé“, že ten člověk kázal bludná učení? Vždyť takové věci mohou mnohé lidi zavést na scestí, a pokud se tam dostanou, copak to neporuší i jejich životy?

To bylo možná uvažování lidí, kteří prosazovali evangelium světskou mocí. Když si ale uvědomíme, co to evangelium je, že je to zpráva o milosti, uvědomíme si, jak moc je to vedle.

Copak se dá přijetí milosti prosazovat silou? Copak mohu někoho nutit, aby přijal omilostnění? Copak by to pak ještě byla milost?

Takže právo ano a rozhodně, vždyť spravedlnost je k vyvýšení národa, ale používat právo k vynucení přijetí víry, k přijetí evangelia, které musí být přijato dobrovolně, je absolutně mimo.

Má tedy v církvi platit nějaké právo? Rozhodně ano. Vždyť i církev je dům, který má vytyčený určitý půdorys, a tím, že člověk do toho domu vstupuje (a to se, prosím, dělá dveřmi :-), svoluje s tím, že se jeho právům poddává. Dokonce je půdorys církve ještě o něco menší, než půdorys Domu izraelského. Už se do něj nevejdou ani takové věci jako je rozvod, či bezdůvodný hněv.

Nebude-li v církvi jasné právo, jasný půdorys, určení toho, co je vně a co je uvnitř, bude dům stejně špatný, jako jeho nejasný půdorys.

Má církev to právo vynucovat? Ano, rozhodně, vždyť k čemu by tam jinak bylo. Jenže Pavel říká „vylučte toho zlého ze svého středu“, vždyť „ty, kteří jsou venku, bude soudit Bůh“. O nějakém upalování či předávání světským autoritám k potrestání ani slovíčka.

Na konec ještě maličkou ilustraci k dokreslení

Do jednoho vězení zavírali zvlášť těžké zločince. Byli zde vrazi, násilníci, podvodníci ve velkém, a jiní obzvláště nebezpeční lidé. Každý z nich již měl svůj rozsudek jasný, a zde čekali jen na jeho provedení. Nad každým z nich visel jako těžký mrak trest smrti.

Však přesto byla ve vězení jakási pravidla, vězni nebyly ponecháni jen tak sami sobě napospas, ale byli zde ustanoveni úředníci, někdo říká „bachaři“, kteří dbali na řád a pořádek ve vězení. Vězení mělo jasně stanovená pravidla, nad nimiž bachaři bděli. Mohli například donutit vězně, aby po jedenácté hodině večer šli spát, ale už jim nepříslušelo přikazovat co si mají vězňové myslet.

Bachaři tedy, stejně jako vězňové, byli poddáni řádu vězení, každý v něm měl své místo a tomu odpovídající práva a povinnosti. Pokud je porušil bachař, byl potrestán právě tak, jako když je porušil prostý vězeň.

Jednoho dne se však vězením začal šířit jako blesk zpráva: „Král se rozhodl dát nám milost!“

„Milost, milost,“ odráželo se to slůvko ode stěn cel odsouzených na smrt, a hrálo v pochmurných místnostech vězení nádhernou melodii.

Pak k trestancům prosákly i podrobnosti.

Syn krále, proti kterému se všichni provinili, se zavázal vzít jejich dluh na sebe, a tak král vyhlásil všeobecnou milost pro všechny, kdo budou věřit jeho Synu a poslouchat ho.

Jaká to byla radost toho dne ve vězení! Jak se mnozí radovali, že uniknou ze stínu smrti,a budou moci vejít do plnosti života! Ó ano, i králův Syn měl nároky, nehodlal se smířit s tím, že po prominutí rozsudku budou vězňové dál žít tak, jak žili, a každého, kdo jej poslouchal, učil, jak žít, a nejen učil, ale dával mu k takovému životu i dost moci, aby byl vůbec schopen. Pro ty, kteří jej nechtěli poslouchat, pak zcela samozřejmě králova milost neplatila.

V ten den bylo mnoho vězňů z vězení vyvedeno, zajatí vyšli na svobodu do slunečního světla.

V ten však také mnoho vězňů pod pochmurným stínem smrti zůstalo.

Jedni říkali: „Vždyť on nás stejně chce tam někde venku zahubit.“

Další tvrdili: „Á, tady máme své jisté, jídlo a pití na každý den až do smrti, copak není blázen ten, kdo vymění vrabce v hrsti za holuba na střeše?“

Mnozí se pohoršovali: „Jen se podívejte na toho prince, je takový obyčejný a nevzhledný. Ten by nám měl nějak pomoct? Však v tom bude nějaká bouda.“

A ještě jiní říkali: „Tohohle nechceme, je moc tvrdý. Kdyby to s námi král myslel vážně, dal by nám nějakého jiného zachránce.“

A tak jich zástup zůstal v celách až do dne posledního.

Bachaři to viděli, a krev se jim vařila v žilách. Pár se jich toho dne sebralo, že půjdou vězňům vysvětlit, že odmítat takovou nabídku se přece nedělá. Na pomoc si vzali pár pádných argumentů, jmenovitě hole a obušky.

„Tak ty budeš odmítat milost!“ křičeli na vězně mezi ranami, „jak si to dovoluješ!“ volali.

Když se to král dozvěděl, dal bachaře bez milosti potrestat.

Někteří z těch, kdo se vydali s princem na svobodu, však nedodrželi podmínky, za kterých jim byla milost udělena, to jest věřit princi a poslouchat jej, a takoví se čas od času k velkému povzbuzení remcajícího davu vraceli zpět do vězení, kde očekávali provedení rozsudku v den poslední.

V den poslední…

…ale to už je zase jiný příbeh.