Út 23. 3. 2010

Stanovisko Rady církve k vyloučení Aleše France + komentář

Stanovisko Rady církve k vyloučení Aleše France + komentář

Milý bratře Davide,

V úvodu tohoto sdělení Ti přejeme milost a pokoj od Boha otce i Pána Ježíše Krista. Rada církve se na svém zasedání dne 25. 2. 2010 zabývala Tvým dopisem v záležitosti Aleše France ze dne 26. 1. 2010.

Odpověď na Tvé dotazy není jednoduchá, neboť celá záležitost vyloučení Aleše France proběhla v plné kompetenci sboru. Předkládáme odpovědi na Tvé otázky a stručné stanovisko RC:

Ad 1: Jste toho názoru, že vyloučení Aleše France bylo oprávněné, v souladu s biblickými standardy a s Ústavou AC?

Ústava AC dává jednotlivým sborům značnou autonomii. Sbory jsou vázány ve své činnosti kromě Písma svatého Ústavou AC, popřípadě dalšími, církví schválenými dokumenty. Z hlediska pravidel Sborové kázně, tak jak jsou formulovány v Ústavě, § 5, Rada církve neshledala ze strany sboru žádné závažné pochybení.

Ad 2: Pokud ano, mohli byste své stanovisko zobecnit a říci, do jaké míry je podle Vás člen sboru při své publikační činnosti vázán názory a stanovisky vedení místního sboru a církve (při vědomí platnosti základních biblických kritérií pro jednání křesťana)? Tato otázka by šla rozložit do více zajímavých případů, ale nechám na Vás, do jaké hloubky se jí budete chtít zabývat.

Zobecnit tuto otázku, vzhledem k rozmanitosti života každého sboru, lze jen velmi obtížně. Kromě výše uvedeného je proto pro jednotlivce závazné rozhodnutí Rady starších daného sboru.

Velký význam pro posuzování tohoto případu má i skutečnost, že br. Aleš sloužil jako starší sboru a poradce biskupa. Nešlo tedy o pouhého člena sboru, nýbrž o služebníka, jemuž byla svěřena větší dávka zodpovědnosti – a podle toho byl též přísněji posuzován (L.12,48).

Stanovisko Rady církve AC: Rada církve vyjadřuje politování nad celou záležitostí, nicméně neshledala žádný důvod k přehodnocení situace. Ústava AC je relativně stručným dokumentem, vystihujícím pouze klíčová pravidla a principy. V jejich rámci poskytuje poměrně široký prostor pro výklad a aplikaci v jednotlivých sborech. Jednou z podmínek členství v místním sboru je i přijetí vize, učení a způsobu vedení daného sboru – viz § 3, bod 3. Rada církve proto celou situaci chápe jako konflikt jedince s vizí sboru (například otázka kurzů Alfa či skupinkových sborů). (zvýraznění vlastní)

Nakonec, bratří: žijte v radosti, napravujte své nedostatky, povzbuzujte se, buďte jednomyslní, pokojní, a Bůh lásky a pokoje bude s vámi. 2 Korintským 13:11

S bratrským pozdravem,
za Radu církve

Martin Moldan, biskup
Radek Smetana, zástupce biskupa
Jiří Sedláček, senior

V Kolíně, dne 12. 3. 2010

<><

Jsem za tohle stanovisko celkem rád. Ne proto, že bych snad souhlasil s jeho obsahem – ba naopak – ale proto, že se konečně aspoň vyhneme té ostudné frašce při snaze přišít Alešovi nějaký skutečný hřích (jako lži, vyvolávání svárů či pomluvy) a dostáváme se k jádru celého problému.

Před nějakým časem mi k Alešově vyloučení napsal pár řádek Milan Buban, ředitel biblické školy v Kolíně – a psal v podstatě to samé (a ano, neslyšel jsem to zdaleka poprvé):

Nemohu si pomoci, musím dát bratru Františkovi za pravdu.
Aleš jako starší sboru nepodporoval vizi, kterou měl pastor a starší.
Který vedoucí by chtěl spolupracovníka, který by mu „házel klacky“ pod nohy a „věděl lépe“, jak se má vést sbor?

Podstata je tedy křišťálově jasná: On nás neposlouchá. My jsme vedoucí sboru/církve, my máme plány a vize – kurzy Alfa, skupinky a jiné – a on nás neposlouchá. Nejedná podle naší vůle. No tak jsme ho vyloučili. Jo a klidně znovu uděláme totéž, nečekejte, že na tomhle postoji budeme něco měnit.

Chtěl bych vám tedy povyprávět dva příběhy a pak ještě něco maličko dodat ke konkrétním událostem.

<><

Ten první je o muži, který měl také plán.

Svoji vizi.

Věděl, co by bylo třeba ve sboru dělat.

A měl postavení.

Nemáme o něm moc podrobností – jaký byl jeho plán, jakou měl podporu, jestli to byl charismatický člověk nebo ne.

Víme jen, že byly věci a lidé, kteří se mu do toho plánu nehodili.

Možná, že také mluvil o potřebě jednoty a společného úsilí, možná, že měl také podporu většiny církve, možná, že to byl opravdu dobrý plán a dokonce je možné, že tvrdil, že mu to všechno zjevil sám Hospodin.

To všechno nevíme.

Víme jen, že když mu do sboru přišli bratři, kteří se mu „nehodili do vize“, které neuznával, zavřel před nimi dveře.

Přišli zdaleka, hladoví a unavení, ale on zavřel dveře.

Dveře s nápisem „Tady je Diotrefovo“.

Nezastavil se ani u toho, ale šel dál.

Těch hladových poutníků se totiž někomu z onoho sboru zželelo a přijal je do domu.

„Vždyť jsou to bratři,“ říkali si.

Nezůstali ve sboru dlouho.

Diotrefes se o tom doslechl a vyloučení už bylo na cestě.

Ne proto, že by snad ti lidé zhřešili, přestoupili nějaké Boží přikázání.

Ale proto, že ho nepodpořili v jeho plánech a porušili první přikázání Diotrefovo: „Poslouchati budeš Diotrefa, pána sboru.“

Už ne toho, kdo bdí nad dodržováním Božích přikázání, ale toho, kdo vydává a vynucuje přikázání vlastní.

Už ne správce.

Pána.

(3 J 1:1–11)

<><

Ještě jeden příběh.

O rodině, jejíž otec měl nesmírně široké srdce.

Široké natolik, že se do něho vešlo i mnoho dítek adoptovaných, malých, umolousaných raubířů z dětského domova – a někdy s velmi pochybnými zvyky a návyky.

Jednou se chystal na dalekou cestu, a tak než odjel, uspořádal věci ve svém domě, aby po návratu nezjistil, že mu z něho ratolesti udělaly kůlničku na dříví.

Všem dětem dal příkazy, svěřil jim povinnosti a odpovědnosti, a aby to všechno hladce klapalo, ustanovil nad nimi jednoho staršího bratra jako správce.

Ten měl dva jednoduché úkoly: V pravý čas všem dětem rozdílet pokrm (Lk 12:42) a dohlížet – chránit ostatní dítka před nebezpečím zvenčí a bdít nad tím, že se uvnitř domu nebude dít žádná neplecha.

Než odjel, kladl mladším dětem na srdce: „Poslouchejte svého staršího brášku! Vždyť on nad vámi bdí, aby se vám něco nestalo, a bude se za vás zodpovídat. Ať to může dělat s radostí a ne s nářkem!“ (Žd 13:17)

A staršího si pak vzal bokem a napomínal ho: „Starej se o ně jako pastýř, ne z donucení, ale s horlivou ochotou. Nejednej jako jejich pán, ale buď jim ve všem příkladem.“ (1 Pt 5:2–3)

Pak odjel.

Nějakou dobu šlo všechno jako na drátkách.

Ne že by nebyly problémy. Jak jsem říkal, některá dítka měla občas dost pochybné zvyky a starší bratr musel řešit nejednu rozepři a svár a nejednoho lumpíka usadit a ukáznit.

Ale celkově v tom domě vládla spravedlnost a pokoj a držela se ho radost.

Jenže pak dostal starší bratr nápad.

Dítka se sice držela svých povinností a v rámci možností je plnila, ale on si všiml, že mají pořád spoustu volného času, který tráví hrou, pobíháním a vůbec neužitečnými věcmi.

A bylo tolik práce, kterou by bylo třeba udělat.

A tak starší bratr vytvořil plán. Vizi. Nažene ty malé lenochy, aby začali dělat něco užitečného.

Byl to skutečně dobrý plán, věci, které by opravdu bylo dobré udělat.

A tak když dítka nedala na jemné přesvědčování, příklad ani povzbuzování, ba ani na poukazování na odměnu, kterou otec jistě dá všem, kdo udělají sami od sebe něco navíc, sáhl starší bratr k tvrdšímu kalibru:

„Neřekl snad táta, že mne máte poslouchat?“

No jo, řekl, jenže…

Oči mladších bratří náhle znejistěly. Ano, táta přesně tohle řekl, jenže…

…něco na tom nesedí.

Byly to celkem poslušné děti.

Sklonily hlavu, opustily své hry a radostné skotačení a šly pracovat na plánu svého staršího bratra.

Ale z domu se pomalu začal vytrácet pokoj i radost.

Pracovali, ale nebyl to jejich plán, jejich srdce u toho nebylo, a místo radostného očekávání odměny se jim do srdcí vplížil strach z trestu za neuposlechnutí.

Starší bratr se na to díval a pochvaloval si, jak to pěkně zařídil.

Jen kdyby neměl pořád problém s těmi pár kverulanty, kteří nehodlají plnit jeho plány a dál si drze dělají, co chtějí.

Že prý jim tohle otec nenařídil, to že má starší bratr ze své hlavy.

Boje byly hořké.

Některé protestující se mu podařilo zlomit a poslušně se zařadili, ale další stále tvrdě odolávali.

Nakonec se rozhodl k jednoduchému kroku – říkal si, že to měl ve skutečnosti udělat už dávno.

Otec přece svěřil úřad jemu a oni mají poslouchat.

Přišel den, kdy se dveře otcovského domu zavřely a před nimi na zemi leželo vyhozené jedno z otcových dětí. Jedno z těch, které on sám adoptoval a přijal do rodiny. Jedno z těch, za které bylo zaplaceno krví.

„Konflikt jedince s vizí rodiny,“ prohlašoval starší bratr lakonicky.

Měl mě poslechnout.

Vy však si nedávejte říkat `Mistře´: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří. (Mt 23:8)

<><

Nakonec ještě pár faktů a komentářů.

Z hlediska pravidel Sborové kázně, tak jak jsou formulovány v Ústavě, § 5, Rada církve neshledala ze strany sboru žádné závažné pochybení.

Ústava AC říká, že když je člověk kázněn, nadále je „objektem misijního působení“ – což je v souladu s Písmem, kde je napsáno: „Ať je vám (takový člověk) jako pohan a celník.“ Položili jsme jednomu ze starších i pastorovi následující otázku: „Je Aleš Franc stále tvůj bratr v Kristu, nebo je pro tebe pohan a celník?“ V obou případech nám bylo sděleno, že ho stále berou jako bratra v Kristu. Rada církve o této skutečnosti věděla, a přesto píše, že „neshledala žádné závažné pochybení“ – musím říct, že jen těžko uvěřím, že je tato slepota něco jiného než účelová.

Rada církve proto celou situaci chápe jako konflikt jedince s vizí sboru (například otázka kurzů Alfa či skupinkových sborů).

Co se týká vize sboru, dovolím si přidat jednu vlastní zkušenost. Když mi byla „zakázána služba“ ve sboru, jedno z odůvodnění znělo: „Neplní vizi sboru, ačkoli se k tomu při vstupu do sboru zavázal.“

Optal jsem se tedy, v kterém bodu přesně ji neplním, a bylo mi odpovězeno, že „nepodporuji kurzy Alfa“.

Naštval jsem se.

Když jsem vstupoval do sboru, byla nám všem předložena útlá brožurka, o které nám tvrdili, že to je vize sboru – a já jsem tehdy ještě v dobré víře slíbil, že ji budu „dle svých možností plnit“.

O kurzech Alfa v ní není ani slovo.

Jak jinak to tedy mám nazvat, než že se mne starší mého sboru snažili obelhat? Strčí mi do ruky brožurku a tvrdí: „Tohle je vize, tohle slibuješ,“ ale když dojde na lámání chleba, vize je najednou něco úplně jiného – podle momentálních plánů. A budou mi do očí tvrdit, že jsem se k něčemu podobnému zavázal.

Nemluvě o tom, že Aleš se ani k této vizi nikdy nezavázal – ba naopak, písemně si vymínil, že zůstane stranou.

Nemluvě o tom, že § 3 Ústavy AC říká, že nově přijímaný člen musí být s touto vizí „obeznámen“. Možná, že je to jen hraní se slovíčky, ale vždy jsem si myslel, že „být obeznámen“ je něco jiného než „slíbit, že ji budu plnit – pod hrozbou vyloučení“.

Nemluvě o tom, že mi nikdy nebylo jasné, jak se vůbec můžeme opovážit – i kdybychom se na tom plánu nakrásně shodli úplně všichni – vyhnat bratra, kterého Otec přijal, jen proto, že nevyje s námi.

<><

Napsal bych vám ještě to, co jsem odpověděl Milanu Bubanovi na jeho e-mail:

Co se týká všech těch „vizí“, na rovinu, viděl jsem až příliš mnoho příkladů ochotných, oddaných lidí, konkrétních lidí se jmény a nesmrtelnými dušemi, kteří byli vyslýcháni jako nějací zločinci, obviňováni z rozvracení, vzpoury a kdejakého dalšího neřádstva, vyřazeni ze vší služby, které předtím obětovali pěkný kousek života, pomluveni a vykázáni na okraj sborového života jen proto, že si dovolili vznést nějakou námitku proti plánu svého pastora, člověka stejně omylného a selhávajícího, jako jsou oni sami.

Hnusí se mi to.

Chcete, abych vás ctil a abych vám důvěřoval. Chcete být moji průvodci a vedoucí na cestě do nebes, mými učiteli a rádci.

Jenže já se stále nějak nemohu dobrat důvěry v takové učitele. Řečeno slovy C. S. Lewise, tvrdíte mi, že dokážete najít zrnko kapradiny na rozkvetlé louce, ale přitom zjevně nevidíte slona, kterého máte přímo před nosem, navíc slona, který už stihl nadělat spoustu škody.

Jak vám tedy mám věřit?